Ve stínu její minulosti: Když manželova bývalá vstoupí do našeho života

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy. Ivan stál uprostřed kuchyně, ruce bezmocně spuštěné podél těla, a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod nohama. V ruce jsem svírala starou fotku – on a Lenka, jeho bývalá, v objetí na Karlově mostě. Fotka vypadla z jedné z jeho knih, když jsem uklízela knihovnu. Nikdy jsem o ní neslyšela, nikdy jsem netušila, že někdo jako ona existoval.

„Myslel jsem, že je to minulost,“ zašeptal. „Že už na tom nezáleží.“

Ale mně na tom záleželo. Záleželo mi na každém jeho pohledu, na každém slově, které mi řekl. A teď jsem měla pocit, že všechno bylo lež. Byla jsem ta druhá? Nebo jen náplast na jeho zlomené srdce?

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Ivan se mě snažil obejmout, ale já ho odstrčila. „Potřebuju být sama,“ řekla jsem tiše a zavřela se v ložnici. V hlavě mi vířily myšlenky – jak dlouho spolu byli? Proč se rozešli? A proč mi o ní nikdy neřekl?

Druhý den ráno jsem se probudila s těžkým srdcem. Ivan už byl pryč v práci. Na stole ležel lístek: „Miluju tě. Promluvíme si večer?“ Ale já nevěděla, jestli chci mluvit. Cítila jsem se zrazená a malicherná zároveň.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Moje kolegyně Jana si toho všimla. „Co se děje?“ zeptala se opatrně u kávy.

„Nic… jen nějaké rodinné věci,“ zalhala jsem.

Ale večer mě čekalo další překvapení. Ivan přišel domů dřív a za ním… Lenka. Stála ve dveřích, vysoká, elegantní, s úsměvem, který mě bodl do srdce. „Ahoj, já jsem Lenka,“ natáhla ke mně ruku.

Zamrzla jsem. „Co tady děláš?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

Ivan se snažil situaci zachránit: „Lenka potřebuje pomoct s přestěhováním. Nemá tu nikoho jiného…“

Lenka se na mě dívala s pochopením, ale já v jejích očích viděla jen výsměch. „Nebojte se, nejsem tu proto, abych vám ho vzala,“ řekla tiše.

Celý večer jsem byla napjatá jako struna. Sledovala jsem každý jejich pohled, každé slovo. Ivan byl nervózní, Lenka klidná. Když odešla, práskla jsem dveřmi od ložnice.

Ivan za mnou přišel: „Prosím tě, nechci mezi námi žádná tajemství. Lenka je minulost. Ty jsi moje přítomnost i budoucnost.“

Ale já mu nevěřila. Začala jsem ho podezřívat z každé zprávy na mobilu, z každého pozdního návratu domů. Byla jsem jako posedlá – kontrolovala jsem jeho Facebook, hledala stopy po Lence v jeho věcech. Každý den jsem byla víc a víc unavená sama sebou.

Moje máma si toho všimla při nedělním obědě: „Co se děje mezi tebou a Ivanem? Jste nějak divní.“ Mlčela jsem, ale ona pokračovala: „Víš, žárlivost je jako jed – ničí tě zevnitř. Pokud mu nevěříš, nemá to cenu.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni.

Jednoho dne mi Lenka zavolala sama: „Můžeme se sejít? Potřebuju ti něco říct.“ Nechtěla jsem jít, ale zvědavost byla silnější.

Sešly jsme se v malé kavárně na Letné. Lenka byla překvapivě otevřená: „Vím, že je to pro tebe těžké. Ale já a Ivan jsme skončili dávno předtím, než poznal tebe. On tě opravdu miluje.“ Povídaly jsme si dlouho – o životě, o vztazích, o tom, jaké to je být ta druhá.

Když jsem přišla domů, Ivan seděl na gauči a čekal na mě. „Promiň mi to všechno,“ řekla jsem tiše. „Bojím se, že nejsem dost dobrá.“ Ivan mě objal: „Jsi pro mě všechno. Ale musíš mi věřit – jinak to nezvládneme.“ Slíbila jsem mu to.

Ale nejistota ve mně zůstala jako stín. Každý den bojuju sama se sebou – s tím malým hlasem v hlavě, který šeptá: „Co když ji pořád miluje? Co když já nikdy nebudu stačit?“

Někdy si říkám – proč je tak těžké věřit tomu, že jsme dost dobří? Proč nás minulost našich blízkých dokáže tolik zraňovat? Máte to taky tak? Jak jste se s tím vyrovnali vy?