Ve stínu tchyně: Příběh z pražského paneláku

„Jano, proč jsi zase dala ten hrnek do horní poličky? Vždyť víš, že tam patří skleničky!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl už od rána napjatý jako struna. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v teplé vodě, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Tchyně, paní Marie, byla v bytě všudypřítomná – její hlas, její pravidla, její představy o tom, jak má vypadat správná domácnost. Petr seděl v obýváku a dělal, že něco čte, ale moc dobře věděl, co se děje. Jenže nikdy nic neřekl.

„Promiňte, zapomněla jsem,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit slzy. Bylo mi třicet dva let a připadala jsem si jako malá holka, která dostala poznámku od učitelky. Každý den jsem se snažila být lepší – vařit podle jejích receptů, uklízet podle jejích představ, dokonce i prát prádlo přesně v ten den, kdy to dělala ona. Ale nikdy to nebylo dost dobré.

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem plná nadějí. Myslela jsem si, že společný život bude začátek něčeho krásného. Ale když jsme kvůli hypotéce museli zůstat v jeho dětském pokoji a sdílet byt s jeho matkou, začalo to být těžké. „Jen na pár měsíců,“ sliboval Petr. „Než našetříme na vlastní.“ Jenže už jsou to tři roky a každý den je těžší než ten předchozí.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla paneláků kolem. Slyšela jsem, jak se Marie v kuchyni hádá s Petrem. „Tvoje žena neumí ani pořádně uvařit bramborovou polévku! Kde jsi ji našel?“ Petr mlčel. Věděla jsem, že mě má rád, ale jeho mlčení mě bolelo víc než slova jeho matky.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, protože jsem nechtěla vysvětlovat, proč ještě pořád bydlíme s tchyní. V práci jsem byla unavená a roztržitá. Kolegové si všimli, že už se nesměju jako dřív. „Jano, jsi v pořádku?“ ptala se mě jednou kolegyně Lenka. Jen jsem pokrčila rameny.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív. V předsíni jsem slyšela Marii mluvit s Petrem: „Měl by sis najít ženu, která bude víc jako já. Jana není dost silná na to, aby zvládla rodinu.“ Zůstala jsem stát za dveřmi a cítila, jak se mi podlamují kolena. Petr něco zamumlal, ale nepostavil se za mě.

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Proč nejsem dost dobrá? Proč mě Petr nikdy nebrání? Proč mám pocit, že můj život není můj?

Druhý den ráno jsem si všimla, že mi vypadávají vlasy. Stres mě začal ničit i fyzicky. Rozhodla jsem se jít k psycholožce. „Musíte si nastavit hranice,“ řekla mi doktorka Novotná. „Jinak vás to zničí.“ Ale jak mám nastavit hranice v bytě, kde nemám ani vlastní skříň?

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem si zapisovala všechno, co mě trápí. Jednou jsem napsala: „Chci být slyšet. Chci být vidět. Chci žít svůj život.“ Když jsem to četla nahlas, rozplakala jsem se.

Jednoho večera přišla Marie do kuchyně a začala mi vyčítat, že jsem špatně umyla podlahu. Tentokrát jsem už nevydržela mlčet: „Paní Marie, dělám to nejlíp, jak umím. Nejsem vy a nikdy nebudu. Prosím vás, zkuste mě respektovat.“

V bytě zavládlo ticho. Petr přišel do kuchyně a poprvé za celou dobu řekl: „Mami, nech Janu být.“ Marie odešla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře.

Seděla jsem u stolu a třásly se mi ruce. Petr mě objal a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně. Řekl mi, že ho to taky trápí, ale že měl strach postavit se matce. Dohodli jsme se, že začneme hledat podnájem, i kdyby to znamenalo menší byt na okraji Prahy.

Od té doby je doma napětí, ale já cítím úlevu. Konečně jsem řekla nahlas to, co mě dusilo celé roky. Možná to nebude jednoduché a možná nás čekají další hádky a slzy. Ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že můj život může být zase můj.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Kolik žen v Česku žije ve stínu svých tchyní? Kolik z nás se bojí ozvat? A kdy přijde ten den, kdy budeme žít podle sebe a ne podle očekávání druhých?