Víkendy, které mi vzaly domov: Příběh ženy, která už nechce ustupovat

„Zase přijedou? Vždyť byli tady minulý týden!“ vyhrkla jsem, když mi Petr oznámil, že jeho dcera Lenka s dětmi přijedou na víkend. Snažila jsem se ovládnout, ale v hlase mi stejně zazněla podrážděnost. Petr se na mě podíval s tím svým smutným pohledem, který mě vždycky odzbrojí. „Ivano, jsou to moje vnoučata. Nemůžu jim říct, ať nejezdí.“

Jenže já už nemůžu. Každý pátek se můj byt promění v dětské hřiště. Hračky rozházené po celém obýváku, drobky na koberci, rozlitý džus na sedačce. Lenka si sedne ke kávě a začne si stěžovat na svého bývalého manžela, zatímco její děti běhají po bytě a já se snažím zachránit alespoň zbytky svého klidu. Vždycky jsem byla tolerantní, ale teď mám pocit, že se ode mě očekává, že budu jen tichá služka ve vlastním domě.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme s Petrem začínali. Byla jsem po rozvodu, on také. Oba jsme si slíbili, že tentokrát budeme žít podle sebe. Žádné kompromisy, žádné oběti. Jenže realita je jiná. Petr je laskavý člověk a rodina je pro něj vším. Já jsem ale nikdy neměla děti a možná proto nechápu tu jeho potřebu být pořád obklopený rodinou.

Jednoho sobotního rána jsem to už nevydržela. Lenka seděla v kuchyni a telefonovala s kamarádkou. Její syn Honzík rozlil kakao po stole a dcera Anička tahala našeho kocoura za ocas. „Lenko, mohla bys prosím dohlédnout na děti?“ zeptala jsem se opatrně. „Ivano, vždyť jsou to jen děti,“ mávla rukou Lenka a dál řešila nějaké drby.

Petr přišel z obchodu a viděl můj výraz. „Co se děje?“ zeptal se tiše. „Nic,“ odpověděla jsem stroze a odešla do ložnice. Tam jsem se rozbrečela. Můj domov už není můj. Je to místo, kde musím ustupovat, přizpůsobovat se a být neviditelná.

Večer jsme s Petrem seděli u vína. „Petře, já už to takhle dál nezvládnu,“ začala jsem opatrně. „Potřebuju mít aspoň někdy klid. Chci mít svůj víkend, kdy si můžu číst knížku nebo jít na procházku bez toho, abych sbírala hračky nebo utírala stůl.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Lenka to nemá jednoduché. Je sama na dvě děti…“

„A já? Já mám být pořád ta chápavá? Nikdy jsi se mě nezeptal, jestli mi to vyhovuje.“

Bylo ticho. Věděla jsem, že ho raním, ale musela jsem to říct nahlas.

Další den ráno jsem slyšela Lenku v kuchyni: „Táto, Ivana je nějaká divná poslední dobou.“

Petr jen povzdechl: „Je toho na ni asi moc.“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě. Přitom jsem byla ta, kdo tu byl první. Byt byl můj, všechno vybavení jsem kupovala já. Ale teď? Každý víkend cizí děti v posteli, cizí smích v kuchyni.

Začala jsem se vyhýbat domovu o víkendech. Chodila jsem na dlouhé procházky do Stromovky nebo seděla sama v kavárně na Letné a pozorovala lidi kolem sebe. Přemýšlela jsem, jestli mám právo chtít něco jen pro sebe.

Jednou mi zavolala moje kamarádka Alena: „Ivano, proč jsi poslední dobou tak odtažitá?“

Všechno jsem jí řekla. Alena chvíli mlčela a pak řekla: „Víš co? Máš právo na svůj klid. Není to sobecké.“

Začala jsem o tom přemýšlet jinak. Možná bych měla s Petrem nastavit jasná pravidla. Ale jak mu vysvětlit, že jeho rodina je pro mě cizí? Že potřebuju svůj prostor?

Jednoho večera jsem si sedla k Petru a řekla: „Petře, miluju tě, ale potřebuju mít aspoň jeden víkend v měsíci jen pro nás dva. Bez Lenky a dětí.“

Petr byl překvapený. „Myslíš, že to Lenka pochopí?“

„Nevím,“ přiznala jsem upřímně. „Ale pokud nebudeme oba spokojení, náš vztah to nevydrží.“

Dlouho jsme o tom mluvili. Nakonec Petr souhlasil, že to zkusíme.

Když jsem to oznámila Lence, tvářila se uraženě: „Takže už sem nesmíme jezdit?“

„Lenko,“ řekla jsem tiše, „potřebuju taky někdy klid.“

Od té doby máme jeden víkend v měsíci jen pro sebe. Není to ideální řešení – Lenka je dotčená a Petr občas smutný – ale já konečně zase dýchám.

Někdy si ale říkám: Je špatné chtít něco jen pro sebe? Nebo bych měla být ještě tolerantnější? Co byste dělali vy na mém místě?