Vložila 7000 Kč do Obálky: „Milá Tchyně, Zapomněli Jsme Ti Popřát“

Byl chladný listopadový večer v malém městečku v Čechách. Listy se zbarvily do zlaté a červené a vzduch byl naplněn vůní dýňového koření a kouře z dřeva. Eva seděla u kuchyňského stolu, prsty se jí lehce třásly, když otevírala svou peněženku. Opatrně spočítala sedm křupavých tisícikorunových bankovek a vložila je do obyčejné bílé obálky. Na přední stranu napsala svým nejúhlednějším písmem: „Milá Tchyně, Zapomněli Jsme Ti Popřát.“

Eva se provdala za Jana teprve před šesti měsíci. Seznámili se na svatbě společného přítele a okamžitě si padli do oka. Jan byl laskavý, vtipný a všechno, co si Eva kdy přála v partnerovi. Ale nad jejich vztahem se vždy vznášela jedna věc: Janova matka, paní Nováková.

Paní Nováková byla impozantní žena. Vychovala Jana sama poté, co jeho otec zemřel, když byl ještě dítě. Byla hrdá, nezávislá a měla velmi vysoké nároky na každého, kdo chtěl být součástí života jejího syna. Eva se snažila ze všech sil získat její přízeň, ale vždy měla pocit, že selhává.

Obálka v Evě ruce byla jakousi smírčí nabídkou. Byly narozeniny paní Novákové a v chaosu jejich rušných životů Eva i Jan zapomněli zavolat nebo navštívit. Jan navrhl poslat dárkovou kartu, ale Eva věděla, že to nebude stačit. Doufala, že peníze ukážou paní Novákové, že jim na ní záleží a že je jim opravdu líto jejich opomenutí.

Eva zalepila obálku a vložila ji do své kabelky. Ráno ji měla doručit do domu paní Novákové cestou do práce. Když se opřela zpět do židle, nemohla setřást pocit neklidu, který se jí usadil v žaludku.

Druhý den Eva zaparkovala auto před skromným domem paní Novákové. Zhluboka se nadechla a šla k předním dveřím, kde prostrčila obálku poštovní schránkou a rychle se vrátila do auta. Doufala, že tento gesto napraví rostoucí rozkol mezi nimi.

Uplynul týden bez jakékoliv zprávy od paní Novákové. Eva se snažila soustředit na svou práci a život s Janem, ale ticho bylo ohlušující. Nakonec se rozhodla zavolat paní Novákové, aby zjistila, zda obálku obdržela.

„Dobrý den, paní Nováková? Tady Eva,“ řekla nervózně, když starší žena zvedla telefon.

Následovala dlouhá pauza, než paní Nováková odpověděla: „Ano, obdržela jsem vaši obálku.“

Evě bušilo srdce. „Doufám, že se vám líbila. Bylo nám strašně líto, že jsme zapomněli na vaše narozeniny.“

Hlas paní Novákové byl chladný a vzdálený. „Peníze nemohou koupit respekt nebo lásku, Evo. Kdyby vám na mně opravdu záleželo, vzpomněli byste si bez připomínání.“

Evě se do očí nahrnuly slzy. „Je mi to moc líto, paní Nováková. Opravdu nám na vás záleží.“

„Činy mluví hlasitěji než slova,“ řekla paní Nováková a zavěsila.

Eva tam seděla a nevěřícně zírala na telefon. Doufala, že peníze překlenou propast mezi nimi, ale zdálo se, že to situaci jen zhoršilo.

Během následujících měsíců napětí mezi Evou a paní Novákovou rostlo. Rodinná setkání byla stále nepříjemnější, přičemž paní Nováková sotva uznávala Evinu přítomnost. Jan se snažil zprostředkovat smír, ale bylo jasné, že jeho matka chová vůči jeho ženě hlubokou zášť.

Jak čas plynul, Eva se začala cítit izolovaná a nevítaná ve vlastní rodině. Napětí si vybralo svou daň na jejím manželství a ona i Jan se stále častěji hádali.

Jednoho večera, po dalším ostrém sporu o jeho matce, Jan sbalil tašku a odešel z jejich domova. Eva seděla sama v obývacím pokoji s slzami stékajícími po tváři a uvědomila si, že rozkol mezi ní a paní Novákovou nakonec roztrhal její manželství.

Na konci dne obálka s 7000 Kč nic nezměnila ve vztahu mezi nimi. Místo toho sloužila jen jako bolestná připomínka vzdálenosti mezi nimi—vzdálenosti, kterou žádné peníze nikdy nemohly překlenout.