„Vyhoď mě!” — Jak jsem se zbavila tchyně a začala žít naplno (příběh Jany z Brna)

„Jano, tohle jsi zase spálila! Copak neumíš ani obyčejný řízek?” ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni obracela maso na pánvi. Tchyně stála ve dveřích, ruce v bok, oči přimhouřené. Bylo to sotva týden po svatbě s Petrem a já už měla pocit, že jsem v pasti. Každý můj krok byl pod drobnohledem. Každý pokus o samostatnost skončil kritikou nebo posměchem.

Petr seděl v obýváku, slyšel všechno, ale mlčel. „Mami, nech Janu být,” řekl jednou, ale jeho hlas byl slabý a rychle utichl pod jejím pohledem. Připadala jsem si jako host ve vlastním bytě. Tchyně k nám přišla „na pár dní”, protože jí opravovali koupelnu. Zůstala tři měsíce. A pak už se nikdy neptala, jestli může přijít – prostě přišla.

Začalo to nenápadně. „Janičko, já ti pomůžu s praním.” „Janičko, takhle se to u nás doma nikdy nedělalo.” „Janičko, Petr má rád jinou polévku.” Každý den jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo. Můj domov se změnil v bitevní pole, kde jsem byla vždycky ta slabší.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. Slyšela jsem, jak se Petr hádá s matkou kvůli mně. „Mami, Jana je moje žena! Nech ji být!” Ale ona jen odsekla: „Kdybys měl pořádnou ženu, nemusela bych tu být!”

Začala jsem se vyhýbat domovu. Zůstávala jsem déle v práci, chodila na dlouhé procházky po Lužánkách, jen abych nemusela poslouchat její poznámky. Ale když jsem přišla domů později, čekala mě další vlna výčitek: „Kde jsi byla? Petr měl hlad! Myslíš vůbec na rodinu?”

Jednoho dne mi tchyně přinesla seznam věcí, které bych měla změnit: „Takhle se nevede domácnost. Takhle se nestaráš o muže. Takhle se nevaří.” Bylo mi do breku. Cítila jsem se jako neschopná holka, ne jako dospělá žena.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Moje sebevědomí bylo na nule. V práci jsem dělala chyby, kolegyně si všimly, že nejsem ve své kůži. Jednou mě šéfová zavolala do kanceláře: „Jano, co se děje? Jsi poslední dobou úplně jiná.” Rozbrečela jsem se před ní a všechno jí řekla.

„Musíš si nastavit hranice,” řekla mi tiše. „Jinak tě to zničí.”

Doma jsem si sedla s Petrem. „Musíme něco udělat,” řekla jsem mu. „Takhle už to dál nejde.”

Petr byl rozpolcený. Miloval mě, ale matka pro něj byla autorita. „Já nevím, jak jí to říct,” přiznal tiše.

„Tak já to udělám,” rozhodla jsem se.

Druhý den ráno jsem tchyni pozvala ke stolu. Srdce mi bušilo až v krku.

„Paní Nováková,” začala jsem formálně, protože už mi nešlo přes pusu říkat jí mami, „potřebuju s vámi mluvit.”

Zvedla obočí: „Copak zase?”

„Cítím se tady jako cizinec. Chci mít svůj domov, chci mít možnost dělat chyby a učit se z nich. Prosím vás, respektujte to.”

Zasmála se: „Tak mě vyhoď! To bys chtěla?”

Podívala jsem se jí do očí: „Ano. Chci, abyste odešla.”

Nastalo ticho. Petr ztuhl na židli. Tchyně vstala a bez slova odešla do pokoje. Za půl hodiny si sbalila věci a práskla dveřmi.

Bylo mi špatně od žaludku. Petr byl naštvaný i smutný zároveň. Několik dní jsme spolu skoro nemluvili.

Ale pak přišlo uvolnění. Najednou byl doma klid. Mohla jsem si pustit hudbu nahlas, tančit v kuchyni, vařit podle sebe. Pomalu jsem znovu nacházela samu sebe.

Tchyně mi dlouho nemohla odpustit. Volala Petrovi a stěžovala si na mě celé rodině. Někteří příbuzní mě přestali zdravit na rodinných oslavách.

Ale já věděla, že jsem udělala správnou věc. Začala jsem chodit na jógu, našla si nové kamarádky a s Petrem jsme začali znovu budovat náš vztah – tentokrát podle našich pravidel.

Dnes už vím, že někdy je potřeba postavit jasné hranice i za cenu konfliktu. Jinak člověk ztratí sám sebe.

Občas si ale kladu otázku: Proč je v Česku pořád tak těžké říct vlastní rodině dost? A kolik žen ještě musí projít tím samým peklem, než si dovolí žít svůj život podle sebe?