Vždy na druhé koleji: Když partner žije problémy své rodiny

„Zase tam musíš jet? Vždyť jsme si dneska chtěli udělat hezký večer…“ vydechla jsem, když Petr už potřetí během týdne hledal klíče od auta. Jeho matka volala, že jí zase nefunguje pračka. Věděla jsem, že se mnou nezůstane. Věděla jsem to už v okamžiku, kdy mu zazvonil telefon a on se na mě omluvně podíval.

„Marti, promiň, ale mamka je na to sama. Co když jí něco spadne? Víš, jak je nešikovná…“ Jeho hlas byl tichý, skoro provinilý. Ale já už jsem byla unavená. Unavená z toho, že jsem vždycky až ta druhá.

Vzpomínám si na začátky. Byli jsme zamilovaní, plánovali společnou budoucnost, smáli se a snili. Jenže pak přišla první krize v jeho rodině – jeho sestra Lucie se rozváděla a Petr byl ten, kdo ji vozil na úřady, hlídal její děti a utěšoval ji dlouho do noci. Pak jeho otec skončil v nemocnici a Petr trávil večery u jeho lůžka. A já? Já jsem čekala doma s večeří, která chladla na stole.

Moje kamarádka Jana mi jednou řekla: „Marti, ty jsi pro něj jenom jistota. On tě má rád, ale jeho rodina je pro něj všechno.“ Tehdy jsem se rozbrečela. Ne proto, že bych to nevěděla, ale proto, že to někdo konečně řekl nahlas.

Petr se vždycky snažil všechno vysvětlit. „Víš, že bych tě nikdy neopustil. Ale oni mě potřebují. Ty jsi silná, zvládneš to.“ Jenže já už silná být nechtěla. Chtěla jsem být někdy ta slabá, o kterou se někdo postará. Chtěla jsem cítit, že pro někoho znamenám víc než jen pohodlné zázemí.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem, jak Petr potichu telefonuje s matkou. „Neboj se, mami, přijedu zítra ráno. Všechno zařídím.“ Ležela jsem v posteli a dívala se do stropu. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem byla sama – na Silvestra, když jeho bratr měl autonehodu; na Vánoce, když Lucie dostala horečku; na naše výročí, když jeho otec potřeboval odvézt na pohotovost.

Začala jsem být podrážděná. Každá další zpráva od jeho rodiny ve mně vyvolávala vztek i bezmoc. „A co já?“ ptala jsem se ho jednou v hádce. „Kdy přijde řada na mě? Kdy budeš zachraňovat mě?“ Petr jen mlčel a díval se do země.

Moje máma mi radila: „Martino, musíš si dupnout! Jinak to nikdy neskončí.“ Ale jak si mám dupnout proti jeho matce, která je vdova? Proti sestře samoživitelce? Proti bratrovi s dluhy? Všichni mají objektivní důvody potřebovat pomoc… Jenže já mám taky právo na lásku a pozornost.

Jednoho dne jsem se rozhodla něco změnit. Když Petr přišel domů a oznámil mi, že musí jet za Lucií hlídat děti, protože ona má noční směnu, řekla jsem: „Tentokrát nepojedeš. Potřebuju tě tady.“ Díval se na mě překvapeně, skoro vyděšeně. „Ale Lucie…“ začal.

„Lucie to zvládne,“ přerušila jsem ho. „A jestli ne, tak si musí najít jiné řešení. Já už nechci být pořád ta poslední.“

Byl to náš první opravdový konflikt. Petr byl zaražený a pak odešel do ložnice. Celou noc jsme spolu nemluvili.

Ráno byl ticho mezi námi hustý jako mlha nad Vltavou. Snídala jsem sama a přemýšlela, jestli jsem to nepřehnala. Ale pak mi přišla zpráva od Lucie: „Díky za včera. Nakonec jsme to zvládli.“

Začala jsem si víc všímat sama sebe. Chodila jsem na procházky s Janou, přihlásila se na kurz keramiky a občas si koupila něco hezkého jen tak pro radost. Petr si toho všiml. „Jsi nějaká jiná,“ řekl jednou večer.

„Možná konečně myslím taky na sebe,“ odpověděla jsem.

Nebylo to jednoduché. Jeho rodina mě začala vnímat jako tu špatnou – tu, co jim bere jejich oporu. Lucie mi jednou vyčetla: „Petr by nikdy nebyl takový sobec, kdybys ho k tomu nenutila.“ Zabolelo mě to víc než bych čekala.

Ale já už nemohla jinak. Potřebovala jsem vědět, že mám právo na vlastní život a štěstí.

Petr se začal měnit pomalu. Nejdřív byl zmatený a rozpačitý, ale postupně pochopil, že nemůže být všude a pro všechny najednou. Začali jsme spolu trávit víc času – šli jsme do kina, na výlet do Českého ráje nebo jen tak poseděli u vína na balkoně.

Někdy mám pořád výčitky svědomí – jestli nejsem moc sobecká, jestli bych neměla být víc chápavá… Ale pak si vzpomenu na všechny ty večery o samotě a uvědomím si, že i já mám právo být šťastná.

Možná nikdy nebudu pro Petra na prvním místě tak jako jeho rodina – ale aspoň už nejsem úplně poslední.

A někdy večer si sama pro sebe říkám: Je špatné chtít být pro někoho důležitá? Kde je hranice mezi pomocí druhým a ztrátou sebe sama? Co byste udělali vy?