Za oponou štěstí: Příběh Lucie Novotné

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vykřikla jsem na tátu, když jsem ve dveřích zahlédla Janu, jeho novou ženu. Její parfém byl cítit po celém bytě, a já měla pocit, že se dusím. Bylo to teprve půl roku, co nám maminka odešla na rakovinu, a on už měl někoho jiného. „Lucie, prosím tě, zkus ji aspoň poznat,“ snažil se mě uklidnit, ale já už byla na půl cesty do svého pokoje. Práskla jsem dveřmi a rozplakala se.

Všechno se změnilo. Táta byl najednou cizí, Jana se snažila být milá, ale já ji nenáviděla. Všude byly její věci – šála na věšáku, hrníček s nápisem „Dobré ráno“ na stole, dokonce i její fotka v obýváku vedle té máminy. Každý den jsem se vracela domů s těžkým srdcem a utíkala za svým přítelem Tomášem. On byl moje útočiště. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Tomáš byl přesný opak mého táty – spontánní, vtipný, vždycky mě rozesmál. Ale čím víc jsem u něj hledala útěchu, tím víc jsem cítila prázdnotu. Jednou večer jsme seděli v jeho garsonce na Žižkově a on mi vyprávěl o svých plánech na léto. „Pojedeme k moři, Lucko! Jen my dva. Zapomeneme na všechno,“ usmíval se a já se snažila usmát taky. Ale v hlavě mi pořád zněla mámina slova: „Štěstí není útěk.“

Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Tomáš mě často přerušoval, když jsem mluvila o mámě nebo o tom, jak mi chybí domov. „Neřeš to pořád,“ mávl rukou. „Život jde dál.“ Ale pro mě nešel. Každý den jsem cítila větší propast mezi tím, co bych chtěla cítit, a tím, co skutečně cítím.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív ze školy a slyšela smích z kuchyně. Táta s Janou vařili večeři a vypadali šťastně. Najednou mě zaplavila vlna vzteku a smutku zároveň. „Jak můžete být tak v pohodě?“ vyjela jsem na ně. Táta zbledl a Jana sklopila oči. „Lucko, víme, že je to pro tebe těžké…“ začala Jana opatrně. „Ne, nevíte! Nikdo neví!“ křičela jsem a utekla ven.

Seděla jsem na lavičce v parku a poprvé jsem si dovolila přiznat, že mám strach. Strach z toho, že už nikdy nebudu šťastná jako dřív. Strach z toho, že mě Tomáš nemiluje tak, jak bych potřebovala. Strach z toho, že zůstanu sama.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. První sezení bylo hrozné – mlčela jsem skoro celou hodinu a jen brečela. Ale ona byla trpělivá. Postupně jsme rozebíraly moje vztahy – s tátou, s Janou i s Tomášem. „Lucie, co byste chtěla změnit?“ ptala se mě jednou tiše.

Doma se situace nezlepšovala. Jana se snažila být oporou, ale já ji odmítala. Táta byl čím dál víc unavený z našich hádek. Jednou večer přišel ke mně do pokoje a posadil se na postel. „Lucko, já vím, že ti chybí máma… Mně taky. Ale nemůžeme žít jen vzpomínkami.“ Mlčela jsem a dívala se do stropu.

S Tomášem jsme se hádali čím dál častěji. Vadilo mu, že nechci chodit ven s jeho kamarády, že nejsem veselá jako dřív. „Jsi pořád smutná,“ řekl mi jednou ostře. „Možná bys měla být chvíli sama.“ Ta slova mě zasáhla jako facka.

Začala jsem trávit víc času sama – procházky po Praze, dlouhé hodiny v knihovně nebo jen tak doma s knížkou od mámy. Postupně jsem si začala uvědomovat věci, které mi dřív unikaly: že nemusím být pořád veselá pro ostatní; že mám právo být smutná; že štěstí není něco, co mi někdo dá.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Janu plakat v kuchyni. Sedla jsem si naproti ní a poprvé za celou dobu jsme si povídaly upřímně – o mámě, o tátovi, o tom, jak je těžké být „ta druhá“. Najednou jsem ji viděla jinýma očima – ne jako vetřelce, ale jako člověka, který taky něco ztratil.

S tátou jsme si začali víc povídat – o mámě i o tom, co nás trápí teď. Bylo to těžké a někdy jsme oba plakali. Ale bylo to opravdové.

S Tomášem jsme se nakonec rozešli. Bylo to bolestivé, ale úlevné zároveň. Uvědomila jsem si, že jeho láska byla jen iluze – něco, čeho jsem se držela ze strachu ze samoty.

Dnes už vím, že štěstí není útěk před bolestí ani před sebou samou. Je to odvaha podívat se pravdě do očí a přijmout i to těžké.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Jak dlouho ještě budu hledat své místo? A najdu někdy odvahu být opravdu sama sebou?