Začít znovu v devětapadesáti: Dopis z rozbitého domova

„Tak už to dál nejde, Aleno. Potřebuju změnu.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Petr ji řekl tiše, bez hněvu, ale s takovou jistotou, že jsem se na chvíli přestala nadechovat. Seděli jsme spolu u stolu v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, kde jsme vychovali dvě děti, kde jsme se hádali i smáli, kde jsme plánovali důchod a výlety na chalupu. A najednou byl konec. Po třiceti letech. Kvůli Lucii, která je o dvacet osm let mladší než já.

„A co já?“ vyhrkla jsem tehdy. „Co mám dělat? Kam mám jít?“

Petr se na mě podíval s lítostí, kterou jsem nenáviděla. „Aleno, jsi silná ženská. Zvládneš to.“

Silná? Možná jsem byla silná, když jsem v devadesátých letech tahala kočárek po rozblácených chodnících a Petr byl pořád v práci. Možná jsem byla silná, když jsem se starala o jeho nemocnou matku a on jen krčil rameny. Ale teď? Teď jsem byla jen prázdná schránka, která neví, co bude zítra.

První týdny jsem přežívala ze setrvačnosti. Ráno jsem vstala, uvařila si kávu pro dva a pak si uvědomila, že druhý hrnek už nikdo nevypije. Děti – Jana a Tomáš – mají své rodiny, své starosti. Jana mi volala každý den, ale slyšela jsem v jejím hlase tu únavu: „Mami, musíš se dát dohromady. Tohle zvládneš.“

Ale jak? V devětapadesáti začínat znovu? Když už vás nikdo nečeká v práci, protože jste odešli do předčasného důchodu kvůli péči o vnoučata? Když vám kamarádky zmizely do svých světů nebo do zahraničí za dětmi?

Jednou večer jsem seděla u televize a dívala se na nějaký nekonečný seriál. Najednou mi došlo, že takhle nechci skončit. Že nechci být ta paní v županu s hrnkem čaje, která čeká na další den jen proto, že musí.

Začala jsem chodit ven. Nejprve jen krátké procházky kolem sídliště. Pak jsem si všimla plakátu na nástěnce: „Kurz keramiky pro začátečníky.“ Nikdy jsem neměla čas ani odvahu něco tvořit rukama. Ale co jsem mohla ztratit?

První hodina byla trapná. Všechny kolem byly mladší ženy – jedna dokonce Lucčina vrstevnice! – a já měla pocit, že se mi smějí za zády. Ale pak ke mně přišla paní Eva, asi o deset let starší než já, a řekla: „Nebojte se toho bláta. Je to lepší než antidepresiva.“ Zasmála jsem se poprvé po dlouhé době.

Začaly jsme si povídat. Eva mi vyprávěla o svém rozvodu po čtyřiceti letech manželství. O tom, jak ji manžel opustil kvůli kolegyni z práce. „Nejdřív jsem myslela, že umřu,“ řekla mi jednou večer u vína. „Ale pak jsem zjistila, že žiju poprvé sama za sebe.“

Začala jsem chodit na keramiku pravidelně. Najednou jsem měla důvod vstát ráno z postele. Doma jsem si koupila pár květin do obýváku – Petr je nesnášel kvůli alergii – a poprvé za třicet let jsem si pustila rádio nahlas a zpívala si.

Děti si všimly změny. Tomáš mi jednou řekl: „Mami, jsi nějaká jiná. Lepší.“ Jana se mě ptala: „Máš někoho?“ Smála jsem se tomu – představa nového vztahu mě děsila i lákala zároveň.

Ale nebylo to všechno růžové. Petr mi volal kvůli rozdělení majetku a Lucie mi poslala zprávu na Facebooku: „Doufám, že nám přejete štěstí.“ Chtěla jsem jí napsat něco ošklivého, ale nakonec jsem jen smazala její zprávu a šla si udělat čaj.

Nejhorší byly noci. Ležela jsem v posteli a přemýšlela: Co když už nikdy nebudu šťastná? Co když už nikdy nebudu někoho milovat? Co když už nikdy nebudu potřebná?

Jednou večer mi Eva řekla: „Aleno, štěstí není o chlapech ani o dětech. Je to o tom najít klid sama v sobě.“

Začala jsem psát deník. Každý den jednu větu o tom, co mi udělalo radost – i kdyby to byla jen dobrá polévka nebo úsměv cizího člověka v tramvaji.

A teď píšu tenhle dopis vám všem – ženám i mužům, kteří jste někdy stáli na prahu nového začátku a báli se vykročit. Jak jste to zvládli vy? Co vám pomohlo najít sílu pokračovat?

Možná nejsem silná tak, jak si to představoval Petr. Ale každý den zjišťuji, že síla může být i v tom přiznat si bolest a hledat nové cesty.

Někdy si říkám: Je možné začít znovu v devětapadesáti? A co když je tohle vlastně poprvé, kdy žiju opravdu pro sebe?