„Zapomněla jsi na svou vnučku tak rychle. Chápu, že jsem pro tebe cizí, ale co Anička?“

Bylo chladné říjnové ráno, když se Veronika probudila s těžkým srdcem. Dnes měla Anička 15. narozeniny, milník, který by měl být oslavován s radostí a rodinou. Místo toho byl zastíněn nepřítomností někoho, kdo tam měl být—Veroničiny matky, Marie.

Veronika seděla u kuchyňského stolu a zírala na narozeninový dort, který upekla předchozí noc. Dort byl ozdoben růžovou polevou a nápisem „Všechno nejlepší k 15. narozeninám Aničko“ napsaným jemným kurzívou. Hluboce si povzdechla a její myšlenky se vrátily do dnů, kdy její matka byla nedílnou součástí jejich života.

Marie byla vždy oddanou babičkou, která Aničku zahrnovala láskou a pozorností. Ale věci se za poslední rok drasticky změnily. Marie se od Veroniky a tím i od Aničky vzdálila. Důvody byly komplikované a bolestivé, zakořeněné ve starých rodinných konfliktech a nedorozuměních, která se časem zhoršovala.

Veronika se snažila tyto myšlenky odsunout stranou, když uslyšela Aniččiny kroky scházet po schodech. Přinutila se k úsměvu, když její dcera vstoupila do kuchyně.

„Všechno nejlepší k narozeninám, miláčku,“ řekla Veronika a pevně Aničku objala.

„Díky, mami,“ odpověděla Anička s nádechem smutku v hlase. „Přijde dnes babička?“

Veroničino srdce kleslo. Doufala, že se této konverzaci vyhne, ale věděla, že je nevyhnutelná. „Nejsem si jistá, zlato. Neslyšela jsem o ní.“

Aniččina tvář posmutněla a podívala se na podlahu. „Chybí mi,“ zašeptala.

„Já vím,“ řekla Veronika tiše. „Mně taky.“

Den pokračoval a snažily se z něj vytěžit maximum. Hrály hry, dívaly se na filmy a dokonce šly na speciální narozeninovou večeři. Ale nepřítomnost Marie byla stínem, který visel nad každým okamžikem.

Když se blížil večer, Veronika se rozhodla zavolat své matce ještě jednou. Vytočila číslo třesoucími se prsty a doufala proti naději, že Marie odpoví.

„Haló?“ Mariin hlas byl vzdálený a chladný.

„Mami, tady Veronika,“ řekla a snažila se udržet svůj hlas klidný. „Dnes má Anička narozeniny. Opravdu tě chce vidět.“

Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho. „Omlouvám se, Veroniko,“ řekla nakonec Marie. „Nemůžu přijít.“

„Proč ne?“ zeptala se Veronika a její frustrace začala bublat na povrch. „Je to tvoje vnučka! Tolik jí chybíš.“

„Mám své důvody,“ odpověděla Marie stroze. „Nemůžu to teď vysvětlit.“

Veronice se v krku tvořil knedlík. „Mami, chápu, že věci mezi námi jsou komplikované, ale tohle je o Aničce. Nezaslouží si být chycena uprostřed našich problémů.“

„Vím,“ řekla Marie tiše. „Ale nemůžu změnit své pocity.“

Slzy se Veronice nahrnuly do očí, když si uvědomila, že její matka neustoupí. „Dobře,“ řekla s hlasem plným zlomení. „Ale věz, že jí ubližuješ víc, než si uvědomuješ.“

Zavěsila telefon a zhluboka se nadechla, snažila se uklidnit před návratem k Aničce. Když se vrátila do obývacího pokoje, Anička na ni očekávavě pohlédla.

„Přijde babička?“ zeptala se Anička s nadějí v hlase.

Veronika zavrtěla hlavou a nemohla najít slova k vysvětlení. „Omlouvám se, miláčku,“ řekla a objala Aničku. „Nepřijde.“

Aniččiny ramena poklesla a zabořila tvář do Veroničina hrudníku. „Proč mě nechce vidět?“ vzlykala.

Veronika pevně držela svou dceru a přála si mít odpověď. „Nevím, zlato,“ zašeptala. „Nevím.“

Noc skončila tiše, když Anička sfoukla svíčky na svém dortu v tiché melancholii. Když Veronika sledovala svou dceru přát si něco při sfoukávání svíček, nemohla si pomoct a cítila hluboký pocit ztráty. Vztah, který kdysi držel jejich rodinu pohromadě, se rozpadal a ona nevěděla, jak ho napravit.

Nakonec šla Anička spát s těžkým srdcem a Veronika seděla sama v ztemnělém obývacím pokoji a přemýšlela, jak se věci mohly tak pokazit. Bolest z Mariiny nepřítomnosti byla ranou, která bude trvat dlouho než se zahojí—pokud vůbec někdy.