Ze života: „Vaše žena mluví o rozvodu, a vy si toho ani nevšimnete“
Václav a Sára byli manželé tři roky a zvenčí se jejich život zdál dokonalý. Žili v kouzelném domě, který Sára zdědila po své babičce. Byl to útulný dům, plný vzpomínek a příslibů společné budoucnosti. Ale pod povrchem se začaly objevovat trhliny.
Sára Václava hluboce milovala, ale cítila se stále více izolovaná. Václav byl často zaneprázdněn svou prací architekta, trávil dlouhé hodiny v kanceláři a domů se vracel pozdě. Když už přišel domů, byl obvykle příliš unavený na to, aby se zapojil do smysluplné konverzace nebo trávil kvalitní čas s ní. Sára se snažila být chápavá, ale osamělost se stávala nesnesitelnou.
Nepomáhalo ani napětí mezi Sárou a její tchyní, Marií. Marie byla vždy kritická vůči Sáře, zpochybňovala její rozhodnutí a podkopávala její sebevědomí. Poslední hádka byla o dům. Marie věřila, že by Václav a Sára měli dům prodat a přestěhovat se do většího, který by Václav mohl sám navrhnout. Sára však byla k domu a vzpomínkám na něj připoutaná.
Jednoho večera, po dalším vyčerpávajícím dni v práci, přišel Václav domů a našel Sáru sedící na gauči, jak prázdně zírá na televizi. Sotva si všiml jejího trápení, když zamumlal rychlé pozdravení a zamířil do kuchyně pro pivo.
„Václave, musíme si promluvit,“ řekla Sára tiše, její hlas se třásl.
„Může to počkat? Jsem opravdu unavený,“ odpověděl Václav, aniž by se na ni podíval.
„Ne, nemůže,“ trvala na svém, oči jí zalily slzy. „Snažím se s tebou mluvit už měsíce, ale nikdy neposloucháš.“
Václav si povzdechl a posadil se vedle ní, konečně jí věnoval plnou pozornost. „Dobře, co se děje?“
Sára se zhluboka nadechla. „Už to takhle dál nejde. Mám pocit, že žiju s cizincem. Nikdy tu nejsi, a když už jsi, nejsi opravdu přítomný. Potřebuji od tebe víc, Václave.“
Václav byl zaskočený. Neměl tušení, že se tak cítí. „Omlouvám se, Sáro. Neuvědomil jsem si, že jsi tak nešťastná.“
„To je ten problém,“ řekla s hlasem plným bolesti. „Nevšímáš si ničeho. Už měsíce ti naznačuji, jak se cítím, ale nikdy jsi to nepochopil.“
Václav pocítil nával viny. Byl tak zaměřený na svou kariéru, že zanedbával své manželství. „Co můžu udělat, aby to bylo lepší?“ zeptal se upřímně.
„Nevím, jestli můžeš něco udělat,“ odpověděla Sára a utírala si slzy. „Přemýšlela jsem o rozvodu.“
To slovo zasáhlo Václava jako rána do žaludku. „Rozvod? To myslíš vážně?“
„Ano,“ řekla tiše. „Miluji tě, Václave, ale nemůžu takhle dál žít. Potřebuji někoho, kdo tu bude pro mě, kdo bude poslouchat a starat se o mé pocity.“
Václav byl bez slov. Vždycky si myslel, že jejich manželství je dost silné na to, aby překonalo jakoukoli výzvu, ale teď si uvědomil, jak moc se mýlil.
Během následujících týdnů se Václav snažil napravit situaci. Omezil pracovní hodiny a snažil se trávit více času se Sárou. Chodili na rande, mluvili o svých pocitech a dokonce navštívili manželského poradce. Ale škoda už byla napáchána.
Sářino srdce během měsíců zanedbávání a osamělosti ztvrdlo. Navzdory Václavovým snahám nemohla setřást pocit, že je to příliš málo a příliš pozdě. Láska, kterou k němu kdysi cítila, vyprchala a nahradila ji zášť a smutek.
Jednoho večera, když seděli v poradcově kanceláři na jejich poslední sezení, Sára učinila své rozhodnutí jasným.
„Omlouvám se, Václave,“ řekla tiše. „Myslím, že bude nejlepší, když půjdeme každý svou cestou.“
Václavovi se oči zalily slzami, když rezignovaně přikývl. Věděl, že už nemůže udělat nic víc pro záchranu jejich manželství.
Když si Sára balila věci a opouštěla dům, který byl kdysi jejich domovem, Václav stál ve dveřích a sledoval ji odcházet. Cítil hluboký pocit ztráty a lítosti, vědom si toho, že nechal nejdůležitější osobu ve svém životě odejít.