Zet je jako pracovit, ale jeho rodiče nám ničí rodinu. Co mám dělat?

„Tohle už dál nevydržím!“ vyhrkla jsem a prudce zabouchla dveře ložnice. V kuchyni za mnou zůstala moje dcera Klára, oči plné slz, a můj muž Petr, který se snažil udržet klid. Venku na chodbě stáli její tchán s tchyní – pan a paní Novotní – a jejich hlasité poznámky se nesly celým bytem.

Bylo to poprvé, co jsem si dovolila takhle vybuchnout. Ale už to nešlo jinak. Po letech práce v Německu, kde jsem dělala uklízečku a šetřila každou korunu, jsem si konečně splnila sen: koupila jsem byt v Praze. Měla jsem pocit, že teď už bude všechno dobré. Klára dostudovala, našla si práci v knihovně a zamilovala se do Tomáše – tichého, pracovitého kluka z malého města u Kolína. Neměli jsme moc peněz, ale byli jsme šťastní.

Jenže pak přišli oni. Tomášovi rodiče. Zpočátku se zdáli milí, možná trochu prostí, ale ochotní pomoci. Jenže brzy se ukázalo, že jejich představy o rodině jsou úplně jiné než ty naše. Pan Novotný byl bývalý řidič autobusu, který nikdy neuznal žádnou autoritu kromě své vlastní. Paní Novotná byla žena, která celý život žila ve stínu svého muže a naučila se přežít jen tím, že mlčela a přikyvovala.

„To je tvoje vina!“ slyšela jsem teď Kláru křičet na Tomáše přes dveře. „Kdybys jim konečně řekl, že nejsme jejich sluhové, nemuselo by to takhle dopadnout!“

Tomáš mlčel. Vždycky mlčel. Byl to dobrý člověk – pracovitý, nikdy by nikomu neublížil. Ale právě proto neuměl říct svým rodičům ne. A oni toho zneužívali.

Začalo to nenápadně. Přijeli na návštěvu a přivezli domácí koláč. Pak začali kritizovat: „Tady je nějaký nepořádek, ne?“ nebo „Klára by mohla víc vařit, když je doma.“ Postupně jejich návštěvy přerostly v pravidelné kontroly: jestli je lednice plná, jestli je Tomáš dostatečně oblečený do práce, jestli Klára nezanedbává domácnost.

Jednou jsem přišla domů a našla paní Novotnou, jak přerovnává moje skříně. „Jen ti pomáhám,“ usmála se nevinně. Ale já cítila, jak mi vaří krev v žilách.

Petr se snažil být diplomatický: „Musíme být tolerantní, jsou to Tomášovi rodiče.“ Ale já viděla, jak se Klára trápí. Začala být nervózní, hádala se s Tomášem kvůli každé maličkosti. A Tomáš? Ten jen tiše trpěl.

Jednoho dne přišla rána: pan Novotný prohlásil, že bychom měli přepsat byt na Kláru a Tomáše – „aby měli jistotu do budoucna“. Prý je to normální. „My jsme taky všechno dali dětem,“ řekl s úsměvem.

Cítila jsem se zrazená. Všechno, co jsem roky budovala v cizině – všechny ty noci strávené úklidem kanceláří v Mnichově, všechny ty Vánoce bez rodiny – teď někdo zpochybňuje jako samozřejmost.

Klára byla v pasti. Milovala Tomáše, ale jeho rodiče jí ničili život. Jednou večer ke mně přišla do ložnice a rozplakala se: „Mami, já už nemůžu. Oni mě nenávidí. Pořád mi dávají najevo, že nejsem dost dobrá.“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsem taky brečela. „To zvládneme,“ šeptala jsem jí do vlasů. Ale sama jsem tomu nevěřila.

Situace se vyhrotila na rodinné oslavě narozenin mého muže. Pan Novotný si přihnul víc než obvykle a začal nahlas rozebírat naše rodinné finance před všemi hosty: „No jo, když někdo maká v Německu za eura…“ Lidé se smáli, ale mně bylo do pláče.

Po téhle scéně už nebylo cesty zpět. Klára začala mluvit o rozvodu. Tomáš byl zoufalý: „Já tě miluju, ale nemůžu jít proti rodičům.“

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela: Co jsme udělali špatně? Proč musí minulost a špatné vzory ničit naši rodinu? Proč neumíme říct dost?

Nakonec jsme s Petrem rozhodli: byt zůstane napsaný na mě a Kláru podpoříme v čemkoli, co bude chtít udělat. Tomášovi jsme dali šanci postavit se za svou ženu – nebo odejít.

Dnes už je situace klidnější, ale jizvy zůstaly. Klára s Tomášem spolu zůstali, ale vztahy s jeho rodiči jsou napjaté. Já sama si často kladu otázku:

„Může člověk opravdu uniknout stínům minulosti? Nebo jsme všichni odsouzeni opakovat chyby svých rodičů?“