Život vedle tchánů: Jak nám jejich byt v Brně málem zničil rodinu

„To už zase vaříš tu tvoji polívku? Petr má rád guláš, ne ty tvoje experimenty,“ ozvalo se za mnou, sotva jsem otevřela dveře od bytu. Tchyně stála na chodbě s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit led. Bylo pondělí ráno, Petr byl v práci a já se snažila připravit oběd pro naši malou Aničku. Místo klidu mě ale čekala další dávka kritiky.

Když jsme se před třemi lety stěhovali do bytu nad rodiči mého muže v Brně-Žabovřeskách, byla jsem plná naděje. Petr mě přesvědčoval, že to bude jen na chvíli, než našetříme na vlastní bydlení. „Bude to fajn, aspoň nám s Aničkou pomůžou,“ říkal tehdy. Jenže už po prvním týdnu jsem pochopila, že pomoc může mít mnoho podob – a ne všechny jsou vítané.

Tchán byl zpočátku nenápadný. Jen občas přišel s lahví vína a nabídl „chlapskou radu“ ohledně domácnosti. Tchyně ale byla všude. Každé ráno slyšela naše kroky nad sebou a do deseti minut zvonila u dveří. „Slyšela jsem, že Anička plakala. Neumíš ji utišit?“ nebo „Petr včera přišel pozdě, to jsi mu nedala večeři?“ Její poznámky byly jako kapky vody, které pomalu vyhlodávají kámen.

Snažila jsem se být trpělivá. Vždyť je to rodina, říkala jsem si. Ale když mi jednoho dne tchyně začala přerovnávat skříňky v kuchyni, protože „takto to dělají všechny pořádné ženy“, praskly mi nervy. „Prosím tě, nech to být! Tohle je můj domov!“ vyjela jsem na ni. Ona se jen ušklíbla: „Můj syn si zaslouží víc.“

Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Miloval mě i své rodiče a nedokázal se postavit ani na jednu stranu. Když jsem mu večer vyprávěla, co se stalo, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Myslí to dobře.“ Ale já už začínala mít pocit, že se dusím.

Nejhorší byly víkendy. Tchán s tchyní pořádali rodinné obědy, na které jsme byli „povinně“ zváni. Každý můj pokus o vlastní program byl označen za nevděčnost. Když jsem jednou odmítla přijít, protože jsem chtěla s Aničkou na výlet do Lužánek, tchyně mi zavolala: „To ti nestojíme ani za společný oběd? Co si o tobě myslí sousedi?“

Začala jsem být nervózní, podrážděná a hádavá i doma. S Petrem jsme se hádali kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo uklidí hračky. Ve skutečnosti jsme ale bojovali o vlastní prostor a respekt. Jednou v noci jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. „Co když je chyba ve mně?“ ptala jsem se sama sebe.

Jednoho dne přišla poslední kapka. Tchyně přišla bez klepání do našeho bytu a začala mi před Aničkou vyčítat, že neumím vychovávat dítě: „Podívej se na ni! Je rozmazlená, protože jí všechno dovolíš.“ V tu chvíli se mi zatmělo před očima. „Dost! Tohle už nikdy nedělej! Je to moje dítě a můj domov!“ zakřičela jsem tak hlasitě, až se Anička rozplakala.

Tchyně uraženě odešla a Petr přišel domů do dusné atmosféry. Tentokrát jsem už nečekala na jeho reakci. „Buď najdeme jiné bydlení, nebo tohle manželství nevydrží,“ řekla jsem mu pevně. Viděla jsem v jeho očích strach i úlevu zároveň.

Začali jsme hledat podnájem. Nebylo to jednoduché – ceny bytů v Brně jsou šílené a naše úspory mizely rychleji než voda v pískovně. Ale po dvou měsících jsme našli malý byt v Komíně. Když jsme balili věci, tchán i tchyně plakali a prosili nás, abychom zůstali. Ale já věděla, že pokud chci zachránit naši rodinu i samu sebe, musím odejít.

První večer v novém bytě byl tichý a zvláštně klidný. Anička usnula bez pláče a Petr mě poprvé po dlouhé době objal: „Promiň, že jsem tě nechal v tom samotnou.“

Dnes už vím, že někdy je potřeba postavit jasné hranice – i když to bolí a znamená to ztratit část rodiny. Ale možná právě tím ji zachráníme.

Kolik z vás muselo bojovat o svůj vlastní prostor? A kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním? Napište mi svůj názor – nejsem v tom sama?