Zrada na Vltavě: Můj život mezi láskou, lží a odpouštěním

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ křičela jsem přes slzy, zatímco kapky deště bubnovaly na okno našeho bytu na Smíchově. Petr stál v kuchyni, ruce zabořené do kapes, a díval se stranou. „Markéto, já… já ti to chtěl říct dřív,“ zamumlal. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama. V hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo až v krku. Všechno, co jsem považovala za jisté – naše společné večery u Vltavy, letní dovolené na chalupě v Jižních Čechách, dokonce i obyčejné hádky o tom, kdo koupí mléko – to všechno najednou ztratilo smysl.

Bylo to jako zlý sen. Jenže ten sen měl jméno: Lenka. Moje nejlepší kamarádka od základky. Ta, která mi pomáhala vybírat svatební šaty a která mi slibovala, že bude stát při mně v dobrém i zlém. A teď? Teď stála mezi mnou a Petrem jako neviditelná zeď. „Jak dlouho?“ zeptala jsem se tiše. Petr mlčel. „Jak dlouho?!“ zvýšila jsem hlas. „Půl roku,“ přiznal nakonec a já měla chuť rozbít všechno kolem sebe.

Následující dny byly jako v mlze. Máma mi volala každý večer, ale já jí nebyla schopná nic říct. Táta jen mlčky seděl u stolu a upíjel kafe, když jsem přijela domů s kufrem v ruce. Bratr Tomáš se mě snažil rozveselit trapnými vtipy, ale já jen seděla a zírala do zdi. Nejhorší bylo, že rodina měla Lenu ráda – byla u nás častěji než já sama. A teď? Máma jen šeptala: „To snad není možné…“

Jednou večer mi Lenka napsala: „Musíme si promluvit.“ Chtěla jsem ji nenávidět, ale zároveň jsem zoufale potřebovala vysvětlení. Sešly jsme se v malé kavárně na Letné. Lenka přišla pozdě, nervózně si hrála s prstýnkem na ruce. „Markéto, promiň… Já nevím, co se stalo. Nechtěla jsem ti ublížit,“ šeptala. „Ale ublížila jsi mi! Vzala jsi mi všechno!“ vybuchla jsem. Lidé kolem nás se otočili, ale bylo mi to jedno. „Proč zrovna Petr?“ ptala jsem se zoufale. Lenka jen krčila rameny a slzy jí stékaly po tváři.

Po té schůzce jsem měla pocit, že už nemám nikoho. Petr se odstěhoval k rodičům do Modřan a já zůstala sama v našem bytě plném vzpomínek. Každý kout mi připomínal jeho smích, jeho doteky… i jeho lži. Začala jsem chodit po večerech na dlouhé procházky podél Vltavy a přemýšlela o tom, kde se to všechno pokazilo. Byla jsem moc důvěřivá? Nebo jsme si s Petrem už dávno přestali rozumět a jen jsme to nechtěli vidět?

Jednou v noci jsem potkala sousedku paní Novotnou, která mě znala od dětství. „Markétko, život někdy bolí,“ řekla mi tiše a pohladila mě po rameni. „Ale musíš jít dál.“ Její slova mě zasáhla víc než cokoliv jiného. Rozhodla jsem se začít znovu – našla jsem si novou práci v knihkupectví na Malé Straně a začala chodit na lekce jógy.

Ale bolest nezmizela. Každý den jsem bojovala sama se sebou – s pocitem zrady, s hněvem na Lenu i Petra, ale hlavně s vlastní vinou. Možná jsem něco přehlédla? Možná jsem nebyla dost dobrá manželka ani kamarádka? Tyhle myšlenky mě pronásledovaly celé týdny.

Jednoho dne mi přišel dopis od Petra: „Markéto, promiň mi všechno. Vím, že jsem ti ublížil a nikdy si to neodpustím. Doufám, že jednou najdeš někoho, kdo si tě bude vážit tak, jak si zasloužíš.“ Četla jsem ta slova pořád dokola a poprvé po dlouhé době jsem necítila vztek – jen smutek a úlevu zároveň.

Začala jsem znovu navštěvovat rodiče a pomalu si budovat nový vztah s bratrem Tomášem. Máma mi jednou řekla: „Každý dělá chyby, Markétko. Ale důležité je odpustit – hlavně sama sobě.“ A tak jsem se rozhodla odpustit nejen Petrovi a Lence, ale i sobě.

Dnes už nejsem ta naivní holka, co věřila pohádkám o věčné lásce. Jsem silnější – i když mám jizvy na duši. Naučila jsem se žít sama se sebou a vážit si toho mála opravdového, co mi zůstalo.

Někdy večer sedím u Vltavy a přemýšlím: Proč lidé ubližují těm, které milují nejvíc? A je vůbec možné opravdu odpustit zradu? Co byste udělali vy na mém místě?