Zvedám se – protože už mu nedovolím odejít! Můj příběh o žárlivosti, zradě a novém začátku

„Kdo to byl, Petře?“ slyšela jsem svůj vlastní hlas, jak se třese v tiché kuchyni, kde ještě voněla káva. Byla půlnoc, venku mrzlo a já stála v noční košili, zatímco můj muž rychle schovával mobil do kapsy. „Nikdo,“ zamumlal a vyhnul se mému pohledu. Ale já už věděla, že lže. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Celé týdny jsem cítila, že se něco děje. Petr chodil domů pozdě, byl zamyšlený, doteky mezi námi řídly. Naše dcera Tereza si toho všimla taky. „Mami, proč je táta pořád pryč?“ ptala se mě jednou večer, když jsme spolu skládaly puzzle. Neměla jsem odpověď. Jen jsem ji objala a v duchu si slíbila, že přijdu věci na kloub.

Začala jsem být podezřívavá. Prohlížela jsem Petrovi kapsy, kontrolovala jeho zprávy, i když jsem věděla, že je to špatné. Každý jeho úsměv u telefonu mě bodal do srdce jako nůž. Jednou v noci jsem zaslechla jeho tichý smích z koupelny. „To není možné,“ šeptala jsem sama sobě a slzy mi stékaly po tváři.

Jednoho dne jsem už nevydržela. „Petře, máš někoho jiného?“ zeptala jsem se přímo u večeře. Tereza ztuhla s vidličkou v ruce. Petr mlčel tak dlouho, až mi bylo fyzicky zle. „Jano… já… je to složité,“ řekl nakonec a já věděla, že je konec.

Následující týdny byly peklo. Petr se odstěhoval k matce, Tereza plakala každou noc a já se snažila tvářit silně. Lidé v práci si šeptali, sousedky mě litovaly. Moje máma mi říkala: „Musíš to překonat kvůli Terezce.“ Ale jak mám překonat zradu člověka, kterému jsem věřila celý život?

Jednou večer mi Petr zavolal. „Jano, musíme si promluvit.“ Sešli jsme se v parku pod lampou, kde jsme si kdysi dávali první polibky. „Nechtěl jsem ti ublížit,“ začal. „Jenže… cítil jsem se doma sám. Ty jsi pořád řešila práci, Tereza školu… a já měl pocit, že už pro vás nejsem důležitý.“

„A proto jsi mi lhal? Proto jsi rozbil naši rodinu?“ vykřikla jsem a slzy mi tekly proudem. „Měl jsi přijít za mnou! Měli jsme si promluvit!“

Petr jen mlčel a díval se do země. V tu chvíli jsem pochopila, že už ho nechci zpátky. Ne takového, jaký je teď. Ale zároveň jsem cítila obrovskou prázdnotu.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze. Pozorovala jsem lidi v tramvajích, páry na lavičkách, matky s dětmi v parcích. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme udělali chybu. Byla to moje vina? Měla jsem být víc doma? Nebo je prostě život někdy krutý a nefér?

Jednou večer mi Tereza přinesla obrázek – nakreslila naši rodinu pohromadě. „Mami, kdy zase budeme všichni spolu?“ zeptala se tiše. Objala jsem ji a poprvé jí řekla pravdu: „Nevím, zlato. Ale vždycky tu pro tebe budu.“

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech nahlas – o strachu ze samoty, o žárlivosti, o tom, jak moc mě bolí Petrova zrada. Terapeutka mi řekla: „Jano, musíte odpustit hlavně sama sobě.“

Pomalu jsem začala znovu dýchat. S Terezou jsme jezdily na výlety do Českého ráje, pekly jsme spolu bábovku a smály se u starých pohádek. Petr občas přišel na návštěvu – byl smutný a unavený. Jednou mi řekl: „Možná jsem udělal největší chybu svého života.“

Ale já už byla jiná. Silnější. Přestala jsem kontrolovat jeho zprávy i myšlenky na to, co dělá někde jinde. Začala jsem myslet na sebe – na to, co chci já.

Jednoho dne mi kamarádka Lenka nabídla místo v knihovně na Smíchově. Přijala jsem ho a poprvé po letech se těšila do práce. Poznala jsem nové lidi – třeba pana Novotného, který mi nosil kávu a vyprávěl historky ze svého mládí.

Život nebyl dokonalý – pořád mě občas bodla žárlivost nebo smutek po starých časech. Ale už jsem věděla, že dokážu vstát i po největším pádu.

Dnes večer sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na zasněženou Prahu. Tereza spí vedle v pokoji a já přemýšlím: Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit? Nebo byste šli dál svou vlastní cestou?