„Zvedla jsem telefon své kamarádky a slyšela hlas svého manžela“

Po dlouhém dni v práci jsem chtěla jenom přijít domů, sundat si boty a relaxovat se sklenkou vína. Ale když jsem se chystala odejít z kanceláře, dostala jsem zprávu od své nejlepší kamarádky Lenky. Zeptala se, jestli bych mohla na chvíli přijít. Lenka a já jsme nerozlučné od střední školy. Prošla si těžkým rozvodem minulý rok a od té doby jsem byla její oporou.

Rozhodla jsem se zastavit u ní na rychlou návštěvu. Když jsem dorazila, Lenka mě přivítala s vřelým úsměvem a objetím. Usadily jsme se v jejím útulném obýváku, povídaly si o našem dni a vzpomínaly na staré časy. Bylo příjemné vidět ji zase se usmívat po všem, čím si prošla.

Když jsme si povídaly, Lenčin telefon zazvonil na konferenčním stolku. Omluvila se a šla do kuchyně pro nějaké občerstvení, nechávajíc telefon za sebou. Ze zvyku jsem se podívala na obrazovku. Byl to hovor od „Tomáše“. Moc jsem nad tím nepřemýšlela; zmínila se o novém chlapovi, kterého viděla jménem Tomáš.

Telefon stále zvonil a já si myslela, že by to mohlo být důležité. Bez přemýšlení jsem ho zvedla a odpověděla.

„Haló?“ řekla jsem.

Na druhé straně bylo krátké ticho, než odpověděl známý hlas. „Ahoj, miláčku. Kde jsi?“

Srdce mi přestalo bít. Byl to Petr, můj manžel.

Pocítila jsem vlnu zmatení a nevolnosti. Proč Petr volá Lence? A proč zní tak neformálně, tak důvěrně?

„Petře?“ zakoktala jsem.

Na druhé straně bylo ticho, než konečně promluvil. „Aničko? Co děláš s Lenčiným telefonem?“

Nemohla jsem najít slova k odpovědi. Hlavou mi běžely otázky a podezření. V tu chvíli se Lenka vrátila do místnosti s tácem občerstvení. Viděla výraz na mé tváři a okamžitě věděla, že něco není v pořádku.

„Aničko, co se děje?“ zeptala se s obavami ve tváři.

Podala jsem jí telefon beze slova. Podívala se na obrazovku a pak zpět na mě, oči plné paniky.

„Lenko,“ začala jsem třesoucím se hlasem, „proč ti volá Petr?“

Podívala se dolů, neschopná setkat se s mým pohledem. „Aničko, můžu to vysvětlit…“

Ale já to nechtěla slyšet. Zrada byla příliš hluboká. Popadla jsem své věci a opustila její byt beze slova.

Cesta domů byla rozmazaná slzami a hněvem. Jak mi to mohli udělat? S Petrem jsme byli manželé pět let. Měli jsme své vzestupy a pády, ale nikdy bych si nepředstavila, že by mě takhle zradil. A Lenka—moje nejlepší kamarádka—jak mohla?

Když jsem dorazila domů, Petr na mě čekal. Snažil se vysvětlit, ale jeho slova byla prázdná a bezvýznamná. Důvěra byla rozbita a nebylo cesty zpět.

Tu noc jsem si sbalila tašku a odešla. Potřebovala jsem čas na přemýšlení, na zpracování toho, co se stalo. Bolest jejich zrady byla příliš velká na to, abych ji unesla.

V následujících týdnech jsem se snažila dát svůj život zpátky dohromady. Nebylo to snadné, ale věděla jsem, že musím jít dál. Důvěra jednou ztracená se těžko obnovuje a některé rány se nikdy úplně nezahojí.