Když se minulost vrátí: Příběh o druhé šanci na lásku

„Mami, už zase jsi zapomněla zamknout dveře,“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni zalévala kávu. Hlas mé dcery Jany mě vytrhl z myšlenek. „Promiň, Janičko, nějak jsem se zamyslela,“ odpověděla jsem a snažila se skrýt, jak moc mě ta samota tíží. Od smrti mého manžela Karla uplynuly už tři roky, ale bolest byla pořád stejně ostrá. Každé ráno jsem se probouzela do prázdné postele, kde jeho polštář zůstal netknutý, a ticho v domě bylo někdy nesnesitelné.

„Mami, měla bys víc chodit mezi lidi. Takhle to nejde,“ pokračovala Jana, když si sedala ke stolu. „Vždyť máš vnoučata, zahradu, kamarádky…“

Jenže ona nevěděla, jaké to je. Všechno mi připomínalo Karla – jeho smích na zahradě, jeho ruce, které mi pomáhaly s jablky na podzim. Všechno bylo napůl. I já sama.

Ten den jsem šla na hřbitov. Položila jsem čerstvé květiny na jeho hrob a šeptala: „Kdybych tak mohla ještě jednou slyšet tvůj hlas…“

Večer jsem si sedla do křesla a pustila rádio. Najednou zazvonil telefon. Neznámé číslo. „Haló?“

„Ahoj, Evo… Tady Petr. Petr Novotný. Pamatuješ si mě ještě?“

Zatajila jsem dech. Petr? Ten Petr, co mi kdysi na maturitním večírku šeptal do ucha básničky? Ten Petr, co mi napsal dopis na rozloučenou, když odcházel do Prahy studovat? Srdce mi bušilo jako o závod.

„Petr? To snad není možné… Jak ses ke mně dostal?“

„Našel jsem tě přes starou třídní knihu. Víš, že máme letos čtyřicet let od maturity?“

Smála jsem se a zároveň mi bylo do pláče. Povídali jsme si dlouho do noci – o dětech, o životě, o tom, co nás potkalo. Petr byl rozvedený a žil sám v Brně. Prý často vzpomínal na naši vesnici a na mě.

Další dny jsem byla jako vyměněná. Jana si toho všimla hned: „Mami, ty se nějak usmíváš…“

„Ale prosím tě,“ mávla jsem rukou a snažila se to zamluvit.

Petr mi začal volat každý večer. Povídali jsme si o všem možném – o starých filmech, o knížkách, o tom, jaké to je stárnout a být sám. Najednou jsem se těšila na každý nový den.

Jednoho dne mi Petr navrhl: „Evo, přijedu za tebou na víkend. Co ty na to?“

V tu chvíli jsem zpanikařila. Co když mě uvidí a zjistí, že už nejsem ta dívka z maturitního večírku? Co když mě budou pomlouvat sousedky? A co na to řekne moje rodina?

Když jsem to řekla Janě, její tvář ztuhla: „Mami, vážně chceš začít nový vztah? Po tom všem?“

„Jano, já už nechci být sama,“ přiznala jsem poprvé nahlas i sama sobě.

„A co tatínek? Nezradíš ho tím?“

Ta slova mě bodla přímo do srdce. Celou noc jsem nespala a přemýšlela nad tím, jestli mám právo být znovu šťastná.

V pátek Petr přijel. Stála jsem před zrcadlem a snažila se uhladit šedivé vlasy. Když zazvonil u dveří, srdce mi málem vyskočilo z hrudi.

„Ahoj, Evo,“ usmál se a podal mi kytici kopretin – přesně jako tehdy před lety.

Šli jsme spolu na procházku kolem rybníka. Povídali jsme si a smáli se jako dva puberťáci. Bylo to krásné i bolestné zároveň – protože ve mně pořád žila vina vůči Karlovi.

Večer jsme seděli u stolu a pili víno. Petr se na mě zadíval: „Evo, proč máš v očích tolik smutku?“

„Protože mám pocit, že když budu šťastná s tebou, zradím Karla.“

Petr mlčel a pak tiše řekl: „Karel by určitě nechtěl, abys byla celý život sama.“

Druhý den ráno přišla Jana s vnoučaty nečekaně na návštěvu. Když viděla Petra u snídaně, zarazila se.

„Mami…“ začala opatrně.

„Jano,“ vzala jsem ji stranou do kuchyně, „já vím, že je to pro tebe těžké. Ale já už nechci jen přežívat. Chci zase žít.“

Dlouho mlčela a pak mě objala: „Já ti přeju štěstí, mami. Jen jsem měla strach… že zapomeneš na tátu.“

„Na tátu nikdy nezapomenu,“ ujistila jsem ji se slzami v očích.

Petr odjel zpátky do Brna a já zůstala sama v domě plném nových pocitů i starých vzpomínek. Každý den jsme si psali a volali. Pomalu jsem si dovolovala být zase šťastná.

Jednou večer jsem seděla na lavičce před domem a dívala se do západu slunce. Vzpomněla jsem si na Karla i na to, jak moc bych mu chtěla říct o svém strachu i naději.

Možná je čas přestat žít jen pro minulost a dát šanci budoucnosti… Ale je to vůbec správné? Může člověk milovat dvakrát za život? Co byste udělali vy na mém místě?