Každý den vařím, protože Honza odmítá jíst ohřívané jídlo: Najdu z toho cestu ven?

„Tohle už není normální!“ vyhrkla jsem nahlas, když jsem v šest ráno stála v kuchyni a obracela řízky na pánvi. V hlavě mi hučelo a ruce se mi třásly únavou. Honza, můj manžel, seděl v jídelně a listoval novinami. „Můžeš mi podat sůl?“ ozval se jeho hlas, aniž by zvedl oči od stránky. Podala jsem mu ji mlčky a snažila se potlačit slzy.

Nikdy jsem si nemyslela, že se můj život bude točit kolem plotny. Když jsme se s Honzou poznali na vysoké škole v Brně, byl to milý kluk, který mě bral na procházky po Špilberku a smál se mým vtipům. Tehdy mi připadalo roztomilé, že má rád domácí jídlo. „Moje máma vždycky vařila čerstvé,“ říkával s úsměvem. Netušila jsem, že tahle věta bude jednou znamenat moje každodenní utrpení.

Po svatbě se všechno změnilo. Honza začal trvat na tom, že chce ke snídani teplé jídlo – žádné rohlíky s máslem, ale vajíčka na všechny způsoby, čerstvě upečené housky nebo alespoň palačinky. Když jsem jednou navrhla, že si dáme jen jogurt s ovocem, podíval se na mě jako na cizince. „Tohle není snídaně,“ řekl a uraženě odešel do práce bez jídla.

Zpočátku jsem se snažila vyhovět. Vstávala jsem dřív, abych všechno stihla. Ale když jsem po práci přišla domů a místo odpočinku mě čekalo další vaření – tentokrát večeře – začala jsem být unavená. „Nemůžeme si dát dneska jen chleba se sýrem?“ zeptala jsem se jednou večer. Honza se zamračil: „Já nejsem žádný student! Chci pořádné jídlo.“

Začala jsem si všímat, že mi chybí čas na všechno ostatní. Přestala jsem chodit na jógu, kterou jsem měla ráda. Kamarádky mě přestaly zvát na kávu, protože jsem nikdy neměla čas. „Promiň, musím vařit,“ byla moje nejčastější odpověď. Moje máma mi jednou řekla: „Aleno, tohle přece není normální! Máš taky svůj život!“ Jenže co jsem měla dělat? Honza byl jinak hodný, nikdy nekřičel, ale jeho požadavky byly neústupné.

Jednoho dne jsem přišla domů později než obvykle – v práci jsme měli poradu a já nestihla nakoupit. Ve spíži byl jen chleba a pár vajec. Udělala jsem tedy míchaná vajíčka a čekala, co bude. Honza přišel domů, podíval se na talíř a bez jediného slova odešel do ložnice. Celý večer jsme spolu nepromluvili.

Začala jsem být zoufalá. Připadala jsem si jako služka ve vlastní domácnosti. Když jsem to řekla kamarádce Lucii, jen kroutila hlavou: „Tohle bys mu měla říct!“ Ale jak? Vždyť Honza byl zvyklý na svůj komfort celý život – jeho máma mu všechno připravovala pod nos.

Jednou v sobotu ráno jsem už nevydržela a vybuchla: „Honzo, já už nemůžu! Každý den vařím čerstvé jídlo, nemám čas na sebe ani na kamarádky! Proč nemůžeš někdy jíst to, co zbylo z oběda?“ Honza se zatvářil překvapeně: „Ale vždyť to tak děláme doma odjakživa. Nechci jíst ohřívané jídlo.“

„A co já? Já nejsem tvoje máma!“ vykřikla jsem a rozplakala se. Honza chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Já nevím… prostě jsem na to zvyklý.“

Ticho mezi námi bylo těžké jako olovo. Celý víkend jsme spolu skoro nemluvili. Já přemýšlela o tom, jestli má naše manželství vůbec smysl. Mám být celý život kuchařka? Nebo mám právo chtít něco víc?

V pondělí ráno jsem vstala a rozhodla se udělat změnu. Uvařila jsem jen kávu a připravila jogurt s ovocem. Honza přišel do kuchyně a zarazil se: „To je všechno?“ Podívala jsem se mu do očí: „Ano. Dneska mám schůzku s kamarádkou po práci a nestihnu vařit večeři. Pokud chceš teplé jídlo, můžeš si ho uvařit sám.“

Honza byl chvíli zaražený, ale pak si sedl ke stolu a začal jíst jogurt. Neřekl ani slovo.

Ten den jsem poprvé po dlouhé době cítila úlevu. Večer jsem přišla domů a zjistila, že Honza si objednal pizzu. Neptal se mě na nic.

Od té doby jsme začali o vaření mluvit víc otevřeně. Někdy vaříme spolu, někdy si každý udělá něco svého. Není to dokonalé – občas má Honza pořád své nároky – ale už nejsem otrokem kuchyně.

Ptám se sama sebe: Proč jsme my ženy často ochotné obětovat svůj čas a pohodlí pro někoho jiného? A kde je ta hranice mezi láskou a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?