„Když návštěvy rodiny připomínají povinnost: Můj boj s hranicemi“

Každé léto, jakmile začne horko tlačit na malé město Dubovice, skoro slyším známé dunění starého kombi mé sestry Viktorie, jak zastavuje na mé příjezdové cestě. Letos, jako každý rok, přijíždí se svým manželem Gregorem a jejich dvěma dětmi, Eliškou a Haroldem. Přijíždějí naloženi kuframi, taškami s prádlem a s očekáváním, které zaplní můj dům jako dusné letní vzduch.

Viktorie a já jsme vždy byly blízké – nebo alespoň tak blízké, jak mohou být dvě sestry s velmi odlišnými životy. Žiji sama, což vyhovuje mému klidnému, uspořádanému životnímu stylu. Viktorie naopak vzkvétá v chaosu. Její domov je vždy plný ruchu, nepořádku a hluku. Možná proto se těší, až unikne do mého domova, který považuje za útočiště, přestávku od své reality.

Prvních pár let jsem je vítala s otevřenou náručí. Vařila jsem bohaté pokrmy, organizovala výlety pro děti a trpělivě naslouchala Viktoriiným nekonečným příběhům o sousedských dramatech a školních sbírkách. Ale jak léta plynula, jejich návštěvy se prodlužovaly a moje trpělivost se tenčila.

Toto léto přijeli bez ohlášení den po skončení školy s plánem zůstat téměř dva měsíce. Děti, Eliška a Harold, od minulého léta povyrostli a s tím rostla i jejich energie a schopnost způsobit chaos. Běhají po mém domě s blátivými nohama, nechávají lepkavé otisky prstů na každém povrchu a hlasitě se hádají v jakoukoliv hodinu.

Gregor většinu dní tráví lenošením na mé pohovce, přepínáním kanálů, zatímco Viktorie nakupuje online na mém laptopu a občas se mě zeptá na názor na šaty nebo boty. Role hostitelky se stala prací na plný úvazek a já se uchyluji do své ložnice jen pro chvíli klidu.

Snažila jsem se stanovit hranice. Minulé léto jsem zmínila, že hotel by pro jejich rodinu mohl být pohodlnější, vzhledem k tomu, jak děti povyrostly. Viktorie to smála, říkala: „Ale oni milují tetiččin dům! My všichni. Je to naše letní tradice!“ Její slova, která měla znít lehce, působila jako stahující se řetězy kolem mě.

Letos jsem dosáhla bodu zlomu. Jednoho večera, po uklizení rozbíjené vázy, kterou Harold omylem shodil, jsem si s Viktorií sedla. Ruce se mi třásly, když jsem mluvila: „Viktorie, miluji tě a děti, ale tyto návštěvy jsou pro mě příliš.“

Vypadala šokovaně, její tvář se zmuchlala jako použitý ubrousek. „Ale my jsme přece rodina,“ zašeptala, „není to to, co rodina dělá?“

„Vím,“ odpověděla jsem, cítíc výčitky svědomí. „Ale potřebuji prostor. Potřebuji, aby můj domov byl mým útočištěm, ne hotelem.“

Rozhovor skončil napjatým tichem. Viktorie následující den sbalila jejich věci. Zmatené tváře dětí mě pronásledovaly, když se nahrnuly do auta. Gregor se sotva rozloučil.

Nyní je dům opět tichý. Možná až příliš tichý. Sedím u okna, sleduji, jak slunce zapadá za horizont, cítím úlevu, ale i hlubokou, znepokojivou samotu. Přemýšlím, zda mi Viktorie někdy odpustí, zda si děti budou na léta strávená zde vzpomínat s láskou nebo s hořkostí. Váha mého rozhodnutí těžce leží na mém srdci, připomínka, že někdy může stanovení hranic narušit i ty nejsilnější vazby.