„Moje sestra zjistila, že jsem se přestěhoval na venkov. Poslala mi svou dceru. Litoval jsem, že jsem souhlasil“

Když jsem se rozhodl opustit rušné město Praha a přestěhovat se za klidnějším životem na venkov do jižních Čech, myslel jsem si, že si tím zajistím poklidnou existenci. Zvlněné kopce, prostorné pozemky a slib pomalejšího tempa byly lákavé. Koupil jsem si malý statek na okraji malé vesnice a první měsíce jsem si užíval klidu.

Moje sestra Jana, která stále žila v našem hektickém rodném městě se svou dcerou Eliškou, byla zároveň závistivá a znepokojená mou radikální změnou životního stylu. Jana byla vždy opatrnější a myšlenka, že já, její mladší bratr Josef, žiji sám na tak izolovaném místě, ji děsila. Přestože jsem ji ujišťoval, že jsem šťastný, nemohla se zbavit svých obav.

Jednoho dne mi Jana z ničeho nic zavolala s žádostí – nebo spíše s prosbou. Její dcera Eliška procházela vzpurnou fází. V šestnácti letech se stávala víc, než s čím mohla Jana ve městě zvládnout. Její známky šly dolů a začala se stýkat se špatnou společností. Jana, zoufalá a doufající ve změnu, požádala, zda by Eliška mohla na čas přijet ke mně. Myslela si, že venkov by jí mohl prospět, místo pro resetování perspektiv.

Neochotně jsem souhlasil. Miloval jsem Elišku a cítil jsem, že pokud mohu nějak pomoci, je to moje povinnost to zkusit. Týden na to Eliška přijela, s tváří zamračenou a kufry plnými nejen oblečení – váha jejího současného života byla hmatatelná.

První dny byly těžké. Eliška byla zjevně nešťastná a chybělo jí neustálé ruch města. Nesnášela pomalý internet, absence svých přátel a tiché noci. Snažil jsem se ji zapojit do svých denních aktivit, jako je zahradničení a turistika, ale projevovala malý zájem.

Jak týdny přešly v měsíc, všiml jsem si malé změny. Eliška začala trávit čas čtením pod starým dubem a občas mi pomáhala na zeleninové zahradě. Zdálo se, že venkov konečně začíná působit své kouzlo.

Avšak klid netrval dlouho. Jednoho večera, když jsem připravoval večeři, Eliška dostala telefonát od jednoho ze svých přátel z města. Cokoli bylo řečeno v tom hovoru, něco v ní to rozvířilo. Tu noc si sbalila kufry a prohlásila, že se vrací do Prahy. Žádné přemlouvání ji nemohlo přesvědčit o opaku.

Cítěc poražen, odvezl jsem ji následující ráno na nejbližší autobusové nádraží. Cesta byla tichá, vzduch nabitý nevyřčenými slovy. Když nastupovala do autobusu, dala mi rychlé objetí – cítilo se to jako rozloučení s víc než jen s venkovem.

Týdny po jejím odjezdu mi Jana zavolala, aby mi sdělila, že Eliška se domů nevrátila. Ztratila se ve městě, její pobyt byl neznámý. Vina na mně těžce vážila. Nepodařilo se mi poskytnout útočiště, které si moje sestra přála.

Venkov, se všemi svými klidnými krásami, nebyl lékem na všechny problémy. Někdy to bylo jen tiché místo k pochopení, že některé problémy jsou příliš hluboké, příliš odolné vůči kouzlu venkovského života.