„Nebudu sázet příliš. Vím, že mě neopustíš. Tvé svědomí ti nedovolí být líný“

Bylo teplé sobotní ráno na předměstí Prahy. Slunce právě začínalo vycházet a vrhalo zlatavý odstín na úhledně seřazené domy a jejich upravené trávníky. Jana stála u kuchyňského okna, popíjela kávu a sledovala svého manžela Petra, jak připravuje zahradu na další den tvrdé práce.

Petr byl vždy vášnivý zahradník. Věřil v hodnotu pěstování vlastní zeleniny, v uspokojení z konzumace plodů, které sám vypěstoval od semínka až po sklizeň. Ale Jana jeho nadšení nesdílela. Viděla zahradu jako místo pro odpočinek, ne pro namáhavou práci.

„Petře, proč pořád sázíš tolik?“ zeptala se Jana, když vyšla na terasu. „Mohli bychom jen zasít trávu a užívat si víkendy. Nepotřebujeme zeleninovou zahradu.“

Petr vzhlédl od své práce a otřel si pot z čela. „Jano, víš, jak moc miluji zahradničení. Není to jen o jídle; je to o procesu, o spojení se zemí.“

„Ale je to tolik práce,“ protestovala Jana. „A není to tak, že bychom potřebovali pěstovat vlastní jídlo. Všechno můžeme koupit v obchodě.“

Petr si povzdechl. „Není to o potřebě, Jano. Je to o tom dělat něco smysluplného, něco, co mi dává pocit naplnění.“

Jana zavrtěla hlavou. „Prostě to nechápu. Pořád jsi tady venku a tvrdě pracuješ. A kvůli čemu? Pár rajčat a okurek?“

Petr neodpověděl. Věděl, že Jana nikdy nepochopí jeho vášeň pro zahradničení. Ale nemohl se toho vzdát. Bylo to součástí toho, kým byl.

Jak týdny plynuly, Petr pokračoval v neúnavné práci na zahradě. Zasázel řady rajčat, okurek, paprik a fazolí. Strávil hodiny pletím, zaléváním a péčí o své rostliny. A jak zahrada začala vzkvétat, cítil hluboké uspokojení.

Ale Janina frustrace rostla. Cítila se zanedbávaná, jako by Petr více pečoval o svou zahradu než o ni. Snažila se s ním o tom mluvit, ale on její obavy vždycky přehlížel.

Jednoho večera, po obzvlášť dlouhém dni na zahradě, přišel Petr domů a našel Janu sedící u kuchyňského stolu s tváří plnou starostí.

„Petře, musíme si promluvit,“ řekla tiše.

Petr si sedl naproti ní. „Co se děje?“

„Už to dál nezvládnu,“ řekla Jana s třesoucím se hlasem. „Nemůžu tě sledovat, jak se dřeš na té zahradě. Rozděluje nás to.“

Petrův žaludek se sevřel. Vždycky věděl, že jeho vášeň pro zahradničení je zdrojem napětí mezi nimi, ale nikdy si neuvědomil, jak hluboce to Janu ovlivňuje.

„Omlouvám se,“ řekl tiše. „Nevěděl jsem, že tě to tolik bolí.“

Jana se na něj podívala s očima plnýma slz. „Chci jen, abychom byli šťastní, Petře. Chci, abychom trávili čas spolu a užívali si víkendy bez toho, abys byl vyčerpaný z práce na zahradě.“

Petr jí vzal za ruku přes stůl. „Pokusím se najít rovnováhu,“ slíbil. „Omezím zahradničení a budu s tebou trávit více času.“

Ale navzdory svým nejlepším úmyslům Petr zjistil, že je těžké vzdát se své vášně. Pokračoval v dlouhých hodinách na zahradě, neschopen odolat volání země.

A jak měsíce plynuly, Janina frustrace se změnila v odpor. Cítila se jako by soutěžila se zahradou o Petrovu pozornost a prohrávala.

Jednoho dne, po dalším hádce o zahradu, si Jana sbalila věci a odešla. Nemohla zůstat v manželství, kde se cítila vždycky na druhém místě.

Petr byl zdrcený. Ztratil lásku svého života, protože se nedokázal vzdát své vášně pro zahradničení. Když stál na zahradě obklopený plody své práce, uvědomil si, že udělal strašnou chybu.

Vybral si svou zahradu před svým manželstvím a teď byl sám.