Proč jsi to udělala? Jak to zvládneme bez auta? – Příběh jedné matky z paneláku na Jižním Městě

„To nemyslíš vážně, mami! Jak budeme jezdit na chalupu? Co když budeš potřebovat jet s babičkou k doktorovi?“ křičela na mě dcera Klára, zatímco bouchla dveřmi od lednice. Manžel Petr seděl u stolu, mlčky míchal kávu a vyhýbal se mému pohledu. V kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě bylo dusno. Venku pršelo a já cítila, jak se mi potí ruce.

„Já už to takhle dál nechci,“ řekla jsem tiše, ale rozhodně. „Auto je pro nás zbytečný luxus. Všude máme metro, tramvaje, autobusy. A navíc…“

Petr mě přerušil: „A navíc co? Máš pocit, že jsme špatní lidé, protože máme auto? Vždyť jsme ho koupili hlavně kvůli dětem a rodičům.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Nejde o to, že jsme špatní. Ale podívej se kolem sebe. Každý den stojíme v kolonách, platíme parkování, benzín je dražší a dražší. A já mám pocit, že místo abychom byli spolu, tak se pořád jenom honíme.“

Klára protočila oči. „To jsou zase ty tvoje ekologický nálady…“

„Není to jen o ekologii!“ vyhrkla jsem. „Je to o tom, jak žijeme. Kdy jsme naposledy šli spolu pěšky do lesa? Kdy jsme si povídali cestou do školy? V autě každý kouká do mobilu nebo se hádáme.“

Petr se zamračil. „A co když bude pršet? Co když budeš potřebovat rychle někam jet? Myslíš na všechny tyhle situace?“

„Myslím na ně pořád,“ odpověděla jsem. „Ale myslím i na to, jak jsme unavení, podráždění a jak nám chybí čas. Chci zkusit něco jiného. Aspoň na rok.“

Následující dny byly plné ticha a napětí. Klára se mnou skoro nemluvila, Petr byl odtažitý. Jen malý Tomáš se mě jednou zeptal: „Mami, budeme teď jezdit tramvají? Já mám rád tramvaje.“ Usmála jsem se na něj a pohladila ho po vlasech.

Když jsem konečně podala inzerát na prodej auta, měla jsem sevřený žaludek. Bylo to naše první auto – stará Škoda Octavia, kterou jsme koupili po narození Kláry. Tolik vzpomínek: první výlet do Krkonoš, noční jízda na pohotovost s Tomášem, když měl horečku… Ale zároveň tolik stresu: pokuty za parkování, hádky o to, kdo bude řídit, nekonečné hledání místa před domem.

Jednoho večera přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel.

„Víš,“ začal pomalu, „já tomu pořád nerozumím. Ale možná máš pravdu. Možná jsme si zvykli na pohodlí a zapomněli jsme, proč jsme vlastně spolu.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Auto jsme prodali během týdne. Peníze jsme dali stranou – možná na kola nebo na nějaký společný zážitek. První dny bez auta byly zvláštní. Klára trucovala a odmítala chodit pěšky do školy. Petr byl nervózní pokaždé, když měl jet do práce MHD. Já jsem měla pocit, že všichni kolem nás nás soudí – sousedé v domě si šeptali: „Oni už nemají auto? To je divný…“

Jedno ráno jsem šla s Tomášem do školky pěšky. Pršelo a on skákal v kalužích. Smál se tak nahlas, že se za námi otáčeli lidé. Najednou mi došlo, že už dlouho jsem neslyšela jeho smích tak upřímně.

Začali jsme objevovat nové cesty – pěšky do lesa za sídlištěm, tramvají na výstavu do centra, vlakem na výlet do Berouna. Bylo to jiné – pomalejší, někdy nepohodlné, ale opravdovější.

Jednou večer přišla Klára za mnou do kuchyně. „Mami… dneska jsme šly s holkama pěšky ze školy a bylo to fajn. Povídaly jsme si víc než v autě.“ Usmála jsem se na ni a cítila hrdost.

Samozřejmě byly i těžké chvíle – když babička potřebovala akutně k lékaři a museli jsme volat taxi; když pršelo a všichni byli promoklí; když jsme nestihli autobus a čekali půl hodiny v zimě. Ale zároveň jsme začali víc plánovat, víc spolu mluvit a méně se hádat.

Jednou večer seděl Petr u stolu s mapou Prahy a plánoval trasu na výlet vlakem. „Víš co?“ řekl mi s úsměvem. „Možná je tohle ta změna, kterou jsme potřebovali.“

Dnes už je to půl roku bez auta. Někdy mi chybí ta pohodlnost – hlavně když prší nebo když nesu těžké nákupy. Ale cítím se svobodnější. Mám pocit, že jsme zase rodina.

Občas si říkám: Udělala jsem správné rozhodnutí? Nebo jsem připravila děti o něco důležitého? Co byste udělali vy na mém místě?