Skutečné příběhy: „Nemám rád mytí nádobí, ale Šárka sledovala svůj seriál a dřez přetékal, tak jsem zasáhl“

Bylo chladné sobotní večer, když jsem se rozhodl navštívit svého kamaráda Václava, který bydlí jen kousek od mého bytu v klidné předměstské čtvrti. Když jsem se blížil k jejich malebnému domku natřenému na modro, všiml jsem si zatažených závěsů a měkkého světla televize, které probleskovalo oknem obývacího pokoje. Zazvonil jsem na zvonek, s půlkou očekávání, že budou zaneprázdněni nebo nebudou mít náladu na návštěvy, ale místo toho mě přivítala Šárka, Václavova žena.

Šárka, s nepořádně svázanými vlasy a oblečená do pohodlného domácího oblečení, vypadala trochu vyčerpaně, ale přesto se slabě usmála. „Ahoj, Roman. Václav je v kuchyni,“ řekla s nádechem frustrace v hlase. Poděkoval jsem jí a šel směrem do kuchyně, zvědavý, co Václav dělá, že Šárka zněla tak poraženě.

Když jsem vstoupil do kuchyně, pohled, který mě přivítal, byl zároveň dojemný a trochu komický. Václav, obvykle tak klidný a lhostejný k domácím pracím, stál u dřezu s vyhrnutými rukávy a bojoval s hromadou špinavého nádobí, které se zdálo, že se nahromadilo během několika dní. Dřez přetékal a každá kuchyňská linka byla zavalena hrnci, pánvemi a náčiním.

„Ahoj, Václave, nikdy bych tě netipoval na typ, co myje nádobí,“ žertoval jsem, když jsem se opřel o dveřní rám a pozoroval ho.

Václav sebou lekavě trhl, pak se křivě usmál. „No, víš, Šárka se zasekla u svého nového seriálu a tohle,“ ukázal na chaos kolem sebe, „začalo být nezvladatelné. Myslel jsem, že to uklidím, než se to změní v biologickou hrozbu.“

Zasmál jsem se a zeptal se: „Je mezi vámi všechno v pořádku? Vypadáš trochu rozladěně.“

Václav povzdechl, když drhnul zvlášť tvrdohlavý zapékací talíř. „Asi jsme poslední dobou trochu nesourodí. Ona je pohlcena svými seriály a já jsem zaneprázdněn prací. Moc spolu nemluvíme a když ano, tak je to o věcech jako je tato,“ řekl, kývaje na hromadu nádobí.

Rozhovor na chvíli utichl, zatímco Václav pokračoval ve své práci. Zvuk drhnutí zaplnil kuchyň, smíšený s vzdáleným dialogem z Šárčina televizního pořadu. Po několika minutách opláchl poslední talíř a osušil si ruce, s výrazem vážnějším, než když jsem přišel.

„Víš, Romane, myslel jsem, že když umyju to nádobí, možná to trochu zlepší situaci, ukážu jí, že se snažím. Ale připadá mi to…nevím, prostě nedostatečné?“ Jeho hlas utichl, plný beznaděje a rezignace.

Nevěděl jsem, co říct. Bylo jasné, že problémy mezi nimi jsou hlubší než přetékající dřez špinavého nádobí. Když jsem ten večer odcházel z jejich domu, obraz Václava stojícího sám v kuchyni mi utkvěl v paměti. Bylo to připomenutí toho, jak malé gesta, často zamýšlená jako řešení, někdy mohou zdůraznit větší rozdíly.

Cesta zpět domů se zdála být delší než obvykle, chladný vzduch málo pomohl vyčistit těžké myšlenky o problémovém manželství mého přítele. Zdálo se, že při pokusu o vyčištění malého nepořádku Václav odhalil mnohem větší a já jsem se zamýšlel, zda se k sobě někdy znovu najdou, nebo zda vzdálenost mezi nimi, stejně jako hromada nádobí, bude jen růst.