Když odvaha mého syna změnila i můj život

„Mami, už tam dál nemůžu zůstávat. Dávám výpověď.“

Ta slova mi rezonují v hlavě dodnes. Seděli jsme s Petrem u kuchyňského stolu, mezi námi hrnek s vychladlým čajem a krabice s jeho starými fotkami. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet, ale v mém nitru zuřila bouře mnohem větší. „Petr, prosím tě, vždyť máš všechno! Dobrou práci, byt, jistotu! Proč to chceš zahodit?“ vyhrkla jsem zoufale.

Petr se na mě podíval těma svýma klidnýma očima, které jsem znala od jeho dětství. „Protože tam nejsem šťastný, mami. Každý den vstávám s pocitem, že žiju život někoho jiného. Chci fotit. Chci dělat něco, co má pro mě smysl.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si přála, aby měl Petr lepší život než já. Aby nemusel počítat každou korunu jako já po rozvodu s jeho otcem. Aby měl jistotu, kterou jsem já nikdy neměla. A teď tohle…

„A co když to nevyjde? Co když nebudeš mít na nájem? Co když…“

„Mami,“ přerušil mě jemně, „já to musím aspoň zkusit.“

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky – jak Petr poprvé držel foťák v ruce na školním výletě, jak celé dny trávil v temné komoře na gymplu. Vždycky byl jiný než ostatní kluci. Citlivější, vnímavější… Ale taky tvrdohlavý.

Další týdny byly plné napětí. Petr dal v bance výpověď a začal shánět zakázky jako svatební fotograf. Já mezitím poslouchala poznámky od kolegyň v práci: „To je dneska mládež! Všechno by hned měnili…“ nebo „Já bych svého syna hnala zpátky do banky!“ Jenže Petr nebyl žádný rozmazlený floutek. Vždycky si všechno vydřel sám.

Jednou večer přišel domů pozdě, unavený, ale šťastný. „Mami, dneska jsem fotil svatbu u Karlštejna. Bylo to nádherný! A víš co? Lidi byli spokojení a dali mi i spropitné.“ Viděla jsem v jeho očích jiskru, kterou jsem u něj roky neviděla.

Ale pak přišly i těžké chvíle. Několik měsíců měl málo práce, peníze docházely a já ho přistihla, jak potají prodává staré věci na internetu. „Petr, proč jsi mi nic neřekl?“ ptala jsem se tiše.

„Nechtěl jsem tě zatěžovat, mami. Vím, že máš svých starostí dost.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc ho miluju a jak moc se bojím o jeho budoucnost. Ale taky jsem cítila obdiv k jeho odvaze.

A pak přišel zlom i v mém životě. Po dvaceti letech ve stejné kanceláři mi nový šéf oznámil: „Paní Nováková, od příštího měsíce budete mít na starosti i účetnictví skladu.“ Byla to práce navíc za stejný plat a já věděla, že to nezvládnu. Večer jsem seděla u stolu a brečela.

Petr si ke mně tiše přisedl. „Mami, proč tam pořád zůstáváš? Vždyť tě to ničí.“

„Protože nemám na výběr,“ vzlykla jsem.

„Ale máš,“ řekl Petr tiše. „Já jsem měl strach taky. Ale někdy je potřeba udělat krok do neznáma.“

Ta slova mi zněla v hlavě celý týden. Nakonec jsem sebrala odvahu a dala výpověď. Bylo mi padesát tři let a poprvé v životě jsem nevěděla, co bude dál.

Začala jsem chodit na kurzy účetnictví pro malé firmy a po pár měsících si našla práci v rodinné firmě u známých. Práce byla méně stresující a kolektiv přátelský. Najednou jsem měla čas na sebe i na vnoučata.

Jednoho dne jsme s Petrem seděli na lavičce v parku a dívali se na západ slunce. „Víš, mami,“ řekl Petr zamyšleně, „kdybys mě tehdy nepodpořila, asi bych to vzdal.“

Usmála jsem se: „A kdybys ty nebyl tak odvážný, nikdy bych si netroufla změnit svůj život.“

Dnes už vím, že jistota není všechno. Někdy je důležitější žít podle sebe než podle očekávání ostatních.

Kolik z vás by mělo odvahu udělat takový krok? A kolik z vás by dokázalo podpořit své dítě i přes vlastní strach?