Babička, která nikdy nepřijde: Pravda za rodinnými sliby

„Jano, já bych tak ráda vzala děti na hřiště, ale dneska opravdu nemůžu. Bolí mě záda a ještě musím na poštu,“ ozvalo se z telefonu už potřetí tento týden. Stála jsem u kuchyňské linky, v ruce utěrku, a dívala se na své dvě děti, jak se hádají o poslední kousek rohlíku. V hlavě mi hučelo. Zase ta samá písnička. Tchyně Alena pořád dokola opakuje, jak jí chybí vnoučata, jak by je chtěla vídat častěji, ale když ji opravdu potřebujeme, nikdy nemá čas.

„Mami, proč babička zase nejde?“ zeptala se mě Anička, naše starší dcera, s očima plnýma očekávání. Co jí mám říct? Že babička má vždycky něco důležitějšího? Že její sliby jsou jen prázdná slova?

Petr přišel z práce později než obvykle. „Zase jsi volala mámě?“ zeptal se tiše, když viděl můj výraz. Jen jsem přikývla. „Víš, že ona to myslí dobře. Jen… prostě to není typická babička.“

„A co je to typická babička?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „Někdo, kdo si najde čas na vnoučata aspoň jednou za měsíc? Někdo, kdo nám pomůže, když máme oba práci a děti jsou nemocné?“

Petr mlčel. Věděl, že mám pravdu. V posledních měsících jsme byli oba vyčerpaní. Já na rodičovské dovolené s malým Matýskem a Aničkou, která začala chodit do školky a pořád nosila domů nové bacily. Petr pracoval přesčasy, aby nám vystačily peníze na nájem a jídlo. A já? Já jsem měla pocit, že se topím.

Vzpomněla jsem si na svoje dětství. Moje babička byla úplně jiná. Každý pátek pro mě přišla do školy, pekla mi buchty a vyprávěla pohádky. Byla mým bezpečným přístavem. Proč to teď nejde? Proč moje děti nemají stejnou babičku?

Jednoho večera jsem to nevydržela a zavolala Aleně znovu. „Aleno, prosím tě, Matýsek má horečku a Petr je v práci do noci. Potřebovala bych aspoň na hodinu pohlídat Aničku.“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo: „Jani, já bych ráda… ale dneska mám domluvenou kávu s kamarádkou. A víš, že už jsem dlouho nikde nebyla.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. V tu chvíli jsem cítila jen vztek a bezmoc. Proč je pro ni všechno důležitější než vlastní rodina?

Dny plynuly a já se snažila všechno zvládnout sama. Ale únava se hromadila. Jednoho rána jsem se probudila s horečkou já. Petr musel do práce a děti byly doma. Ležela jsem na gauči a slyšela jejich smích i hádky z vedlejšího pokoje. Byla jsem zoufalá.

Nakonec jsem zavolala své mamince do Olomouce. „Mami, já už nemůžu…“ vzlykla jsem do telefonu.

„Janičko, hned sedám na vlak,“ odpověděla bez váhání.

Za tři hodiny stála ve dveřích s taškou plnou jídla a otevřenou náručí pro děti. V tu chvíli jsem pochopila rozdíl mezi sliby a skutečnými činy.

Když se Petr večer vrátil domů a viděl moji maminku s dětmi u stolu, objal mě a řekl: „Možná bychom měli Aleně říct na rovinu, jak moc nás to mrzí.“

Dlouho jsme o tom mluvili. Nakonec jsme pozvali Alenu na večeři. Seděli jsme u stolu a já cítila napětí ve vzduchu.

„Aleno,“ začala jsem opatrně, „víš, že tě máme rádi a děti tě potřebují. Ale poslední dobou mám pocit, že jsi nám pořád dál a dál.“

Alena sklopila oči. „Já… já nevím, jak být tou správnou babičkou. Když byla malá Petra (Petrův sestra), moje máma mi nikdy nepomohla. Všechno jsem zvládala sama… Možná proto nevím, jak vám být oporou.“

Bylo to poprvé, co jsme o tom mluvily otevřeně. Najednou mi došlo, že za jejími výmluvami je možná strach nebo nejistota – ne nezájem.

Od té doby se něco změnilo. Alena začala chodit za dětmi častěji – někdy jen na půl hodiny s pohádkou nebo koláčem z pekárny. Nebylo to dokonalé, ale bylo to lepší než nic.

Někdy si ale stejně kladu otázku: Je možné překonat staré vzorce chování? A co vlastně znamená být rodina v dnešní době? Co si o tom myslíte vy?