Ve stínu pohrdání: Boj o vlastní hlas a identitu

„Proč musíš pořád odporovat, Hano? Nemůžeš jednou prostě mlčet?“ Táta sedí u kuchyňského stolu, jeho ruce svírají hrnek s kávou tak pevně, až mu zbělaly klouby. Jeho hlas je unavený, ale ostrý jako nůž. Vím, že bych měla sklopit oči a nechat to být, ale něco ve mně křičí.

„Já jen… chtěla jsem říct, že bych ráda šla na tu výstavu. Všichni ze třídy tam jdou,“ šeptám a cítím, jak mi hoří tváře. Lenka, moje nevlastní sestra, sedí naproti mně a ani se na mě nepodívá. Vždycky stojí na tátově straně. Je jí dvacet dva, studuje práva v Praze a domů jezdí jen na víkendy. Když tu je, připadám si ještě menší.

Táta se zhluboka nadechne. „Výstavy tě neuživí. Měla by ses soustředit na školu. A vůbec, co by na to řekla máma?“ Jeho slova mě bodnou do srdce. Máma by byla ráda, kdybych měla zájmy. Máma by mě podpořila. Ale máma tu není.

Od její smrti jsou naše dny šedé a tiché. Táta se uzavřel do sebe, mluví jen o povinnostech a budoucnosti. O mých pocitech nechce slyšet. Když se snažím vyjádřit svůj názor, setkám se jen s pohrdáním nebo mlčením.

Jednou večer, když už Lenka spala v pokoji pro hosty, jsem se odvážila za tátou do obýváku. Seděl v křesle a díval se na staré zprávy v televizi.

„Tati… můžu se tě na něco zeptat?“

„Co zase?“ povzdechl si.

„Proč mi nikdy nenasloucháš? Proč mám pocit, že tě vůbec nezajímám?“

Podíval se na mě pohledem plným únavy a smutku. „Hano, já… mám toho hodně. Snažím se tě vychovat správně. Nechci, abys udělala chyby jako tvoje matka.“

Zamrazilo mě. „Jaké chyby? Máma byla laskavá a chytrá!“

„Byla naivní,“ řekl tiše. „Věřila lidem, kteří ji zklamali.“

Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem utekla do svého pokoje a rozplakala se do polštáře. Připadala jsem si neviditelná.

Další den ve škole jsem seděla s Terezou na lavičce před školou. „Proč je to doma tak těžké?“ ptala jsem se jí zoufale.

Tereza pokrčila rameny. „Možná bys měla zkusit s tátou mluvit jinak. Nebo si najít někoho dospělého, kdo ti pomůže.“

Ale koho? Všichni příbuzní jsou daleko a Lenka mě bere jen jako malou holku.

Jednoho dne jsem našla odvahu napsat Lence dopis. Popsala jsem jí všechno – jak se cítím sama, jak mi chybí máma, jak mě táta dusí svými očekáváními.

Odpověděla mi až za týden. „Hani, vím, že to máš těžké. Táta je starý a tvrdohlavý, ale myslím, že tě má rád po svém. Zkus mu dát čas. A kdybys chtěla, můžeš přijet za mnou do Prahy.“

Ta nabídka byla jako světlo v tunelu. O víkendu jsem sbalila batoh a jela za Lenkou do jejího malého bytu na Žižkově. Poprvé za dlouhou dobu jsem mohla mluvit nahlas o svých snech – o tom, že chci studovat umění, o tom, jak mě baví kreslit portréty lidí v tramvaji.

Lenka mě vyslechla a objala. „Neboj se být jiná než táta čeká,“ řekla mi.

Když jsem se vrátila domů, byla jsem rozhodnutá postavit se za sebe. Večeře probíhala v tichu jako obvykle, ale tentokrát jsem mlčení přerušila já.

„Tati, přihlásila jsem se na výtvarný kurz v domě dětí a mládeže.“

Táta zvedl oči od talíře. „Bez mého svolení?“

„Ano,“ řekla jsem pevně. „Chci to zkusit.“

Chvíli bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Pak táta vstal od stolu a odešel do ložnice beze slova.

Celý večer jsem čekala na hádku nebo zákaz, ale nic nepřišlo. Druhý den ráno mi na stole ležel lístek: „Jestli ti to pomůže najít klid, zkus to.“ Bylo to poprvé za dva roky, co mi dal volnost.

Kurz byl úžasný. Poznala jsem nové lidi a poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila živá. Kreslila jsem portrét staré paní z tramvaje číslo 9 a učitelka mi řekla, že mám talent.

Doma se atmosféra pomalu měnila. Táta byl pořád uzavřený, ale občas se zeptal: „Co jsi dnes kreslila?“ Nebyla to láska jako dřív, ale byl to začátek.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké být slyšen? Proč rodiče často zapomínají naslouchat svým dětem? Možná nejsem jediná… Co byste udělali vy na mém místě?