Za hranicí babičky: Marie a tichý křik – Můj boj o sebe po šedesátce

„Mami, už to nech být! My máme taky svůj život!“ křikla na mě dcera Jana do telefonu a já slyšela, jak v pozadí její syn, můj vnouček Tomášek, bouchá do stolu. Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně, v ruce utěrku, srdce mi bušilo až v krku. Telefon jsem položila na stůl, jako by mě pálil. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem potřebná. Že moje role matky a babičky se rozplývá jako pára nad hrncem.

Celý život jsem žila pro druhé. Nejprve pro manžela Karla, který mi zemřel před deseti lety na rakovinu plic. Pak pro děti – Janu a Petra. Všechno jsem jim dávala: čas, energii, lásku, i poslední korunu z důchodu, když bylo potřeba. A teď? Teď sedím v panelákovém bytě na Jižním Městě, kde je ticho tak husté, že by se dalo krájet.

Vzpomínám si na dny, kdy byl byt plný smíchu. Když děti běhaly po chodbě, hádaly se o poslední koláček a já je napomínala: „Nechte toho, nebo vám ten koláč vezmu oběma!“ Teď slyším jen tikot hodin a občasné hučení výtahu.

Před týdnem jsem se pokusila navštívit Petra. Otevřela mi jeho žena Lenka s unaveným výrazem. „Marie, promiňte, dneska máme moc práce. Petr je v práci a děti mají online výuku.“ Stála jsem na prahu s domácím koláčem v ruce a cítila se jako vetřelec ve vlastním životě.

Začala jsem si psát deník. První věta byla: „Kdo jsem, když nejsem matka ani babička?“ Odpověď jsem hledala každý den. Ráno jsem vstávala bez cíle. Uvařila si kávu, sedla si k oknu a pozorovala holuby na parapetu. Někdy jsem brečela. Jindy jsem se snažila být statečná – oblékla jsem si kabát a šla do parku mezi ostatní důchodce. Ale i tam jsem se cítila cizí.

Jednou jsem potkala sousedku Alenu. „Maruško, pojď s námi na pétanque,“ zvala mě. Přidala jsem se, ale smích ostatních mi připadal vzdálený. Když jsem večer přišla domů, čekal mě prázdný byt a studená večeře.

Začala jsem být protivná i sama sobě. Když mi Jana volala, byla jsem podrážděná: „Ty na mě nemáš čas! Ani nevíš, jak se cítím!“ Ona jen povzdechla: „Mami, mám dvě děti, práci na home office a manžel je pořád pryč.“ Zavěsila dřív, než jsem jí stihla říct, že ji mám ráda.

Jednoho dne mi přišel dopis od staré kamarádky Zdeny z dětství. Psala: „Marie, pamatuješ na naše výlety do Krkonoš? Pojďme to zopakovat!“ Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň. Co když už neumím být sama sebou? Co když už nejsem ta veselá Marie?

Rozhodla jsem se jet. Balila jsem si batoh a připadala si jako mladá holka. Když jsme se se Zdenou setkaly na nádraží v Hradci Králové, objaly jsme se tak pevně, až nám oběma vyhrkly slzy.

Na túře jsme si povídaly o všem – o dětech, o mužích, o tom, jak je těžké najít smysl života po šedesátce. Zdena mi řekla: „Víš, Marie, já už taky nejsem pro nikoho důležitá. Ale začala jsem malovat obrazy. Pro sebe.“

Večer u ohně jsme mlčely a dívaly se do plamenů. Najednou jsem pocítila klid. Možná poprvé za poslední roky.

Po návratu domů jsem vytáhla staré akvarely a začala malovat květiny z parku pod okny. Nešlo mi to – ruka se mi třásla a barvy byly rozmazané. Ale byla to moje chvíle.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byl to Petr: „Mami, promiň, že jsme tě zanedbávali. Děti tě chtějí vidět.“ Přijela jsem k nim s novým obrazem pro vnučku Aničku. Když mě objala kolem krku a šeptla: „Babičko, mám tě ráda,“ rozplakala jsem se.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala do deníku: „Jsem Marie. Jsem matka i babička. Ale hlavně jsem žena, která se učí žít pro sebe.“

Někdy mám stále pocit prázdnoty. Ale už vím, že život nekončí tím, že děti odejdou z domu. Možná teprve začíná.

Ptám se vás – jak jste našli sami sebe poté, co vaše děti vyletěly z hnízda? Máte taky někdy pocit neviditelnosti? Co vám pomohlo najít nový smysl života?