Odpustit, nebo nenávidět? Příběh otce, který přišel o dceru

„Zabij ho! Zabij ho!“ ozývalo se mi v hlavě, když jsem stál před Martinem na našem dvorku. Jeho matka, paní Dvořáková, plakala a prosila mě, abych mu odpustil. Ale jak může člověk odpustit někomu, kdo mu vzal to nejcennější? Moji Aničku. Moje holčička, která ještě před rokem běhala po zahradě a smála se na celý svět. Teď tu stojím s prázdnýma rukama a srdcem rozervaným na kusy.

Byl to obyčejný pátek. Anička šla ze školy domů, měla v ruce aktovku s obrázkem koně a v očích radost, že je pátek a čeká ji víkend u babičky. Já jsem byl v práci, v dílně na kraji města, když mi zavolala moje žena Jana. Její hlas byl zlomený: „Péťo, přijeď domů… Anička… byla nehoda…“ V tu chvíli se mi zastavil svět. Běžel jsem k autu, ruce se mi třásly tak, že jsem nemohl ani nastartovat. Když jsem přijel na místo nehody, viděl jsem jen sanitku a policejní pásku. A pak už jen ticho. To ticho mě provází dodnes.

Martin byl vždycky trochu divoký kluk. Jeho táta pil a máma se snažila držet rodinu pohromadě. Všichni jsme ho znali – byl to ten kluk, co rozbil okno na škole, co jezdil na motorce bez helmy. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jednou způsobí něco tak strašného. Ten den jel autem svého otce bez řidičáku. Prý chtěl jen projet pár kilometrů do vedlejší vesnice za kamarády. Neviděl Aničku na přechodu. Nebo ji viděl a nestihl zabrzdit? To už se nikdy nedozvím.

Pohřeb byl jako zlý sen. Celé město přišlo dát Aničce sbohem. Lidé plakali, objímali nás, nosili květiny. Já jsem jen stál u rakve a díval se na její fotku – tu poslední z prázdnin u rybníka. Jana vedle mě omdlévala bolestí. Všichni říkali: „To chce čas…“ Ale čas nic nehojí. Jen prohlubuje prázdnotu.

Martin skončil u soudu. Dostal podmínku a zákaz řízení na pět let. Jeho matka se mi omlouvala každý den, nosila nám koláče, nabízela pomoc. Ale já jsem ji nemohl ani vidět. Když jsem potkal Martina na ulici, měl sklopenou hlavu a ruce v kapsách. Jednou jsem ho slyšel brečet za plotem. Ale moje srdce bylo plné nenávisti.

Jana se snažila žít dál. Chodila do práce, začala péct dorty pro sousedy, aby zaměstnala ruce i hlavu. Já jsem se uzavřel do sebe. Každý večer jsem seděl v Aniččině pokoji a díval se na její plyšáky. Někdy jsem si povídal s jejími panenkami, jako by byla pořád doma. V noci jsem nemohl spát – slyšel jsem její smích i pláč.

Jednoho dne mi Jana řekla: „Péťo, musíš to pustit… Nemůžeš žít jen nenávistí.“ Rozkřičel jsem se na ni: „Jak to můžeš říct? Vždyť nám zabil dítě!“ Odešla do ložnice a dlouho jsme spolu nemluvili.

Začal jsem pít. Nejprve pivo v hospodě U Tří lip, pak tvrdší alkohol doma. Kamarádi mě zvali na ryby nebo na fotbal, ale já jsem odmítal. Cítil jsem se sám proti celému světu.

Jednoho večera jsem šel kolem domu Dvořákových a slyšel hádku. Martin křičel na matku: „Nikdy mi neodpustí! Nikdy! Proč jsi mě nechala jet tím autem?“ Paní Dvořáková plakala: „Byla to moje vina…“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že nejsem jediný, kdo trpí.

Začal jsem chodit k psycholožce paní Štěpánkové ve Žďáře nad Sázavou. První návštěva byla hrozná – seděl jsem tam a mlčel celou hodinu. Ale ona byla trpělivá. Po několika týdnech jsem jí řekl: „Nenávidím ho… Nenávidím sebe… Nenávidím celý svět.“ Ona jen tiše přikývla: „To je v pořádku… Ale zkuste si představit život bez té nenávisti.“

Jednou večer přišla paní Dvořáková k nám domů s koláčem a dopisem od Martina. Nechtěl mě vidět do očí, ale napsal mi: „Pane Novotný, vím, že mi nikdy neodpustíte. Ale každý den žiju s tím, co jsem udělal. Každou noc vidím Aničku ve snu a prosím ji za odpuštění.“

Seděl jsem dlouho nad tím dopisem a brečel jako malý kluk. Poprvé po roce jsem si připustil, že nenávist mě ničí víc než jeho samotného.

Začal jsem pomalu mluvit s Janou o Aničce – ne o její smrti, ale o jejím životě. O tom, jak milovala koně a jak chtěla být veterinářkou. O tom, jak zpívala koledy u stromečku a jak se smála u pohádek.

Jednou jsme šli s Janou na hřbitov zapálit svíčku a potkali jsme tam Martina s jeho matkou. Stáli jsme tam všichni čtyři v tichu. Martin ke mně přišel a řekl: „Omlouvám se…“ Já jsem jen přikývl – nebyl jsem schopen slova.

Nevím, jestli někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno – nenávist mi Aničku nevrátí.

Možná je odpuštění jediná cesta, jak znovu začít žít.

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vám vzal to nejcennější? Nebo byste zůstali navždy uvěznění v bolesti a nenávisti jako já?