Mateřská odvaha: S tebou jsem se znovu narodila

„Proč na něj tak civíte? Je to jen dítě!“ vykřikla jsem v čekárně dětského lékaře, když už jsem potřetí během deseti minut zachytila upřený pohled paní Novotné. Tomáš seděl vedle mě, tiskl mi ruku a jeho oči se leskly slzami. Věděla jsem, že to není poprvé, co se s tím setkáváme – a rozhodně ne naposledy.

Když se Tomáš narodil, byla jsem šťastná a zároveň vyděšená. Lékař mi ho položil na hruď a já spatřila velké tmavé znaménko, které mu pokrývalo téměř polovinu levé tváře. První myšlenka byla: „Je v pořádku?“ Druhá: „Jak mu pomůžu žít v tomhle světě?“

Manžel Petr mě objal a šeptal: „Je nádherný.“ Ale já jsem v jeho očích zahlédla stejný strach, jaký jsem cítila já. První týdny byly plné návštěv lékařů, vyšetření a nekonečných rad – od operací po zázračné mastičky. Ale žádná z těch rad neodpovídala na mou největší otázku: Jak ochráním svého syna před krutostí lidí?

Když jsme poprvé vyšli s kočárkem na sídliště v Plzni, všimla jsem si, jak sousedka paní Dvořáková šeptá cosi své kamarádce. „Chudák dítě,“ zaslechla jsem. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet nebo utéct. Ale místo toho jsem Tomáše přitiskla blíž k sobě a šla dál.

Roky plynuly a Tomáš rostl v citlivého kluka. Miloval auta, kreslení a večerní pohádky. Jenže čím byl starší, tím víc si uvědomoval, že je jiný. Ve školce se ho děti ptaly: „Co to máš na obličeji?“ Některé se mu smály, jiné ho odstrkovaly. Každý večer usínal s otázkou: „Mami, proč nemůžu být jako ostatní?“

Jednoho dne přišel domů uplakaný. „Paní učitelka mi řekla, že mám být statečný, ale já už nechci být statečný! Chci být normální!“ Jeho slova mě bodla do srdce. Sedla jsem si k němu na postel a objala ho. „Tomáši, jsi jedinečný. A já ti to dokážu.“

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, co můžu udělat víc než jen utěšovat. Pak mě napadlo něco bláznivého – co kdybychom ukázali světu, že být jiný je krásné? Druhý den jsem zavolala kamarádce fotografce Janě.

„Jano, potřebuju od tebe pomoc. Chci nafotit sérii portrétů Tomáše – takového, jaký je. Bez retuší, bez skrývání.“ Jana chvíli mlčela a pak řekla: „Lenko, to je úžasný nápad.“

Za týden jsme měli hotovou sérii fotek – Tomáš s autíčky, Tomáš při kreslení, Tomáš s naším psem Maxem. Na všech byl jeho úsměv i jeho znaménko. Fotky jsme vystavili na sociálních sítích s hashtagem #JsemJedinečný.

Reakce byly ohromující. Někteří lidé psali: „Obdivuju vaši odvahu.“ Jiní: „Děkuju za inspiraci.“ Ale našli se i tací, kteří psali zlé věci – že bychom měli znaménko odstranit, že jsme nezodpovědní rodiče.

Jednoho dne mi volala ředitelka školy: „Paní Lenko, vaše fotky viděla celá třída. Některé děti začaly Tomáše brát jinak – ptají se na jeho příběh místo toho, aby se mu smály.“

Začala jsem chodit do školy na besedy o odlišnosti. Vyprávěla jsem dětem i rodičům o tom, jaké to je žít s viditelnou odlišností. Některé maminky plakaly, jiné mě objímaly.

S Petrem jsme se kvůli tomu často hádali. „Proč ho vystavuješ? Nechceš mu spíš ublížit?“ ptal se mě jednou večer.

„Chci mu dát sílu,“ odpověděla jsem tiše. „Aby věděl, že nemusí nic skrývat.“

Jednou přišel Tomáš domů a řekl: „Mami, dneska za mnou přišla Anička a řekla mi, že mám hezký úsměv.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem viděla v jeho očích jiskru radosti.

Na jaře jsme uspořádali výstavu fotek v místní knihovně. Přišlo tolik lidí, že jsme museli přidat židle. Lidé se ptali, diskutovali a někteří dokonce přiznávali vlastní strachy z odlišnosti.

Dnes už vím, že moje rozhodnutí změnilo nejen Tomášův život, ale i pohled mnoha lidí kolem nás. Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Udělala jsem pro svého syna opravdu to nejlepší? Nebo jsem ho vystavila světu příliš brzy?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že odvaha ukázat odlišnost může opravdu změnit svět kolem nás?