Proč už babička nechodí? Příběh jedné mámy, která zůstala sama v tichu

„Mami, kdy přijde babička?“ ozvalo se z dětského pokoje, zatímco jsem sklízela ze stolu zbytky večeře. Zastavila jsem se v pohybu, talíř mi málem vypadl z ruky. Už po několikáté tento týden. Hlas mé dcery Aničky byl tichý, ale v očích měla naději, která mě bodla přímo do srdce.

„Nevím, zlato,“ odpověděla jsem tiše a snažila se skrýt třes v hlase. „Možná brzy.“

Ale sama jsem tomu nevěřila. Moje tchyně, paní Marie, byla kdysi středobodem našich rodinných setkání. Každou neděli přinesla koláč, smála se s dětmi a vyprávěla jim pohádky o svém dětství v jižních Čechách. Ještě před půl rokem bych nevěřila, že může přijít den, kdy její místo u stolu zůstane prázdné.

Všechno se změnilo po jedné hádce. Bylo to kvůli maličkosti – nebo aspoň tehdy mi to tak připadalo. Manžel Petr přišel domů pozdě z práce a já byla unavená. Marie přišla neohlášeně a začala kritizovat, že děti mají neuklizené hračky a že bych měla být přísnější. Vyjela jsem na ni. „Není to vaše domácnost! Dělám to, jak umím!“

Bylo ticho. Marie se na mě podívala pohledem, který jsem u ní nikdy neviděla – zraněným a zároveň tvrdým. „Tak já už radši půjdu,“ řekla a odešla. Od té doby se neozvala.

První týden jsem si říkala, že ji to přejde. Pak jsem začala být nervózní. Po měsíci jsem jí zavolala – nezvedla to. Napsala jsem jí zprávu: „Děti se na vás ptají. Přijďte.“ Odpověď nepřišla.

Petr byl nejdřív naštvaný na mě. „Proč jsi musela být tak ostrá? Vždyť víš, jak je citlivá.“ Pak začal mlčet i on. Doma bylo dusno. Děti si všímaly, že něco není v pořádku, ale nevěděly co.

Jednoho večera jsem zaslechla Aničku šeptat bratrovi: „Možná jsme něco provedli.“

To mě dorazilo. Sedla jsem si k nim na postel a objala je. „Neudělali jste nic špatného. Babička má teď jen spoustu starostí.“ Lhala jsem jim? Nebo jsem lhala sama sobě?

Začala jsem si všímat, jak se mění i Petr. Přestal mluvit o své matce, ale večer sedával u počítače a díval se na staré fotky z dětství. Jednou jsem ho načapala, jak potají píše e-mail své matce – ale odpověď nepřišla.

V práci jsem byla roztržitá. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Jednou mě kolegyně Jana vzala stranou: „Děje se něco doma?“ Rozplakala jsem se jí na rameni.

„Moje tchyně už půl roku neviděla svoje vnoučata,“ vzlykala jsem. „A já nevím proč.“

Jana pokrčila rameny: „Někdy jsou starší lidi tvrdohlaví. Ale možná čeká, až uděláš první krok.“

Ale já už ten krok udělala – několikrát! Psala jsem jí dopisy, posílala fotky dětí, dokonce jsme jí nechali na zahradě košík jablek s vzkazem od Aničky: „Babičko, máme tě rádi.“ Košík zmizel, ale odpověď žádná.

Začala jsem pochybovat o sobě samotné. Nejsem dost dobrá snacha? Měla jsem víc ustoupit? Nebo mám chránit svou rodinu před někým, kdo je schopný nás takhle odříznout?

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Měl bych za mámou zajít,“ řekl nakonec.

„A co jí řekneš?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ povzdechl si. „Ale nemůžeme to takhle nechat.“

Dny plynuly a Petr se odhodlával k návštěvě. Nakonec jedno sobotní dopoledne odešel k Marii domů. Čekala jsem nervózně s dětmi doma a snažila se předstírat klid.

Vrátil se až večer. Vypadal unaveně a smutně.

„Mluvili jste spolu?“ zeptala jsem se opatrně.

Přikývl. „Řekla mi, že ji mrzí, jak jsme na ni byli tvrdí. Prý má pocit, že už není vítaná.“

„Ale vždyť jsme ji zvali!“ vykřikla jsem zoufale.

„Ona to tak necítí,“ odpověděl Petr tiše.

Ten večer jsme dlouho seděli v kuchyni a přemýšleli, co dál. Děti usnuly bez pohádky – už ani nechtěly slyšet o babičce.

Další týdny byly plné ticha a smutku. Marie stále nepřicházela. Já se snažila držet rodinu pohromadě, ale cítila jsem se čím dál víc sama.

Jednoho dne přišel dopis – ručně psaný, od Marie:

„Milá Jano,

omlouvám se za všechno, co mezi námi bylo řečeno i nevyřčeno. Možná už neumím být tou babičkou jako dřív. Stárnu a bojím se být na obtíž. Ale děti mi chybí každý den.

Marie“

Seděla jsem s dopisem v ruce a slzy mi tekly po tváři. Zavolala jsem dětem a přečetla jim ho nahlas.

„Babička nás má pořád ráda?“ zeptal se malý Tomášek.

„Ano,“ odpověděla jsem a poprvé po dlouhé době cítila naději.

Možná je čas udělat další krok – tentokrát společně jako rodina.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říct promiň? Kolik rodin se kvůli hrdosti rozpadne? Co byste udělali vy na mém místě?