Sen o domově: Když se rodinné hnízdo promění v noční můru

„Tohle není fér! Proč nám to pořád nevychází?“ křičela jsem na Tomáše, zatímco jsem v kuchyni třásla rukama a slzy mi stékaly po tvářích. Malý Matěj spal v ložnici, ale já už nemohla dál předstírat, že je všechno v pořádku. Bylo mi teprve devatenáct a měla jsem pocit, že se mi život rozpadá pod rukama.

Když jsem před rokem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem plná naděje. Tomáš mě obejmul a slíbil, že všechno zvládneme. „Najdeme si byt, postavíme si vlastní hnízdo. Bude to těžké, ale jsme na to dva,“ říkal tehdy s tím svým klukovským úsměvem. Věřila jsem mu. Věřila jsem nám.

Jenže realita byla jiná. Naše úspory padly na kauci a první nájem v malém panelákovém bytě na okraji Brna. Byt byl vlhký, topení sotva fungovalo a sousedé byli hluční. Ale byla to naše první společná domácnost. Každý večer jsme plánovali, jak jednou budeme mít vlastní dům se zahradou. Tomáš pracoval ve skladu za minimální mzdu a já chodila na brigády, dokud mi břicho dovolilo.

Pak přišel Matěj. Porod byl těžký a já se bála, že to nezvládnu. Ale když jsem ho poprvé držela v náručí, zaplavila mě vlna lásky a odhodlání. Jenže s každým dalším dnem přibývaly starosti. Peníze docházely rychleji než plenky. Tomáš začal být podrážděný, hádali jsme se kvůli každé koruně.

Jednou večer přišel domů pozdě a já poznala, že pil. „Musel jsem si dát pivo s klukama z práce,“ řekl omluvně, ale já věděla, že utíká před problémy. „A co já? Já nemůžu utéct nikam!“ vybuchla jsem.

Začali jsme hledat lepší bydlení. Prohlíželi jsme inzeráty na Sreality.cz, snili o malém domku někde u Tišnova nebo aspoň o větším bytě v centru. Ale ceny byly šílené. Hypotéka pro nás byla nedosažitelná – banka nám řekla rovnou ne. „Jste mladí, bez jistého příjmu, s dítětem…“ slyšela jsem v telefonu hlas bankovní úřednice a měla chuť rozbít mobil o zeď.

Přestali jsme si rozumět. Tomáš byl stále víc uzavřený do sebe, já unavená a osamělá. Moje máma mi říkala: „Vdala ses moc mladá, měla jsi počkat.“ Ale co jsem měla dělat? Matěj byl moje všechno.

Jednoho dne přišel Tomáš s nápadem: „Pojďme bydlet u mých rodičů v Rajhradě. Aspoň na chvíli.“ Nechtěla jsem, ale neměli jsme na výběr. Jeho máma byla ráda, ale jeho otec nás dával neustále najevo, že jsme přítěž. „Kdy už si najdete něco vlastního?“ ptal se mě při každé večeři.

Bylo to peklo. Žádné soukromí, neustálé napětí. Matěj plakal víc než obvykle a já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka. Jednou v noci jsem seděla v kuchyni u stolu a psala inzerát: „Mladá rodina hledá podnájem.“ Slzy mi kapaly na klávesnici.

Jednoho dne Tomáš přišel domů s papírem v ruce: „Našel jsem práci ve stavebninách! Je to víc peněz.“ Poprvé po dlouhé době jsem viděla v jeho očích jiskru naděje. Začali jsme znovu šetřit každou korunu. Odříkali jsme si všechno – kino, večeře venku, dokonce i návštěvy u kamarádů.

Po půl roce jsme našli malý byt 1+1 v Židenicích. Nebyl to sen o domku se zahradou, ale byl jen náš. První noc jsme spali na matraci na zemi a drželi se za ruce. „Zvládli jsme to,“ šeptal Tomáš.

Ale štěstí netrvalo dlouho. Majitel nám po roce oznámil, že byt prodává a my musíme pryč. Znovu balení krabic, hledání nového místa… Znovu strach z budoucnosti.

Začala jsem chodit na noční do supermarketu, abychom měli na nájem. Tomáš byl často doma s Matějem sám a začal si stěžovat: „Nikdy tě nevidím! Proč musíš pořád pracovat?“ Hádky byly čím dál častější.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli jsme udělali chybu – jestli jsme měli počkat s dítětem, s manželstvím… Ale pak přišel Matěj a objal mě kolem krku: „Mami, mám tě rád.“

Možná nikdy nebudeme mít ten vysněný dům se zahradou. Možná budeme pořád jen bojovat o střechu nad hlavou. Ale máme jeden druhého.

Někdy si říkám: Je vůbec možné v Česku začít od nuly a vybudovat si opravdový domov? Nebo je to jen sen pro bohaté? Co byste udělali vy na mém místě?