Když se smích změní v slzy: Můj první ples a zrada nejbližších

„Kláro, pojď sem! Chci tě vidět v těch šatech!“ volala na mě máma z obýváku. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem se dívala do zrcadla na své nové šaty. Byly světle modré, s drobnými kvítky na sukni, které jsem si sama přišila jehlou po večerech. Byly to šaty, o kterých jsem snila celé týdny – moje první plesové šaty. Věděla jsem, že nejsou z obchodu jako ty, co mají ostatní holky, ale byly moje.

S třesoucíma rukama jsem vešla do pokoje, kde seděla máma s tátou. Táta měl v ruce pivo a máma si lakovala nehty. „No teda,“ začal táta a uchechtl se. „To je jako co? Maškarní?“ Máma se k němu přidala: „Kláro, vždyť vypadáš jak z pohádky pro děti. To sis nemohla vzít něco normálního? Ty kvítka jsou k smíchu.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale snažila jsem se je spolknout. „Mně se líbí,“ zašeptala jsem. „To je hlavní, ne?“

Táta protočil oči: „No hlavně, že ty budeš za hvězdu. Ale až tě uvidí ostatní holky, budou se ti smát.“ Máma přikývla: „Měla bys být ráda, že jsme ti vůbec něco koupili. Kdybych věděla, že to takhle zničíš, radši bych ti nic nedala.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem stála jako přikovaná a cítila, jak se mi hroutí svět. Věděla jsem, že na plese budou holky jako Lucie nebo Petra – vždycky upravené, s drahými šaty a dokonalým účesem. Já měla jen své modré šaty a copánek.

Večer přišel rychleji, než bych chtěla. Máma mě odvezla před školu a ani se nerozloučila. Jen mi řekla: „Ať tam neděláš ostudu.“

Vešla jsem do sálu a okamžitě cítila pohledy ostatních. Lucie si mě prohlédla od hlavy k patě a pošeptala něco Petře. Obě se rozesmály. Snažila jsem se nevšímat si toho a šla si sednout ke stolu. Nikdo si ke mně nepřisedl.

Hudba hrála a všichni tančili. Já seděla sama a dívala se na své ruce v klíně. Po chvíli přišla paní učitelka Novotná a pohladila mě po rameni: „Klárko, máš moc hezké šaty.“ Usmála jsem se na ni a poprvé za celý večer jsem cítila trochu tepla u srdce.

Ale pak přišla Lucie s Petrou a nahlas řekly: „Kláro, kde jsi vzala ty šaty? To jsi si je ušila sama? To je fakt trapas!“ Smály se tak hlasitě, že se otočili i kluci ze třídy.

Chtěla jsem zmizet. Chtěla jsem být neviditelná. Ale místo toho jsem vstala a utekla na záchod. Tam jsem brečela tak tiše, jak jen to šlo.

Když jsem se konečně uklidnila, vrátila jsem se do sálu právě ve chvíli, kdy začali vyhlašovat královnu plesu. Samozřejmě to byla Lucie – krásná, oblíbená, s dokonalými šaty.

Po plese mě máma čekala v autě. „Tak co? Smáli se ti?“ zeptala se bez zájmu.

Mlčela jsem celou cestu domů. Večer jsem si lehla do postele v šatech a přemýšlela, proč mě rodiče nemají rádi takovou, jaká jsem. Proč jim záleží víc na tom, co si myslí ostatní? Proč je pro ně důležitější posměch než moje štěstí?

Dny plynuly a já nosila v sobě tu bolest jako kámen. Ve škole už mi nikdo neřekl nic hezkého o šatech. Jen paní učitelka Novotná mi jednou po hodině řekla: „Klárko, nikdy nezapomeň být sama sebou.“

Doma bylo ticho. Máma i táta dělali, jako by se nic nestalo. Ale já už jim nemohla věřit.

Jednou večer jsem slyšela mámu říkat tátovi: „Možná jsme to přehnali.“ Táta jen mávl rukou: „Aspoň se naučí nebýt taková citlivka.“

Od té doby jsem si slíbila, že už nikdy nedovolím nikomu – ani rodičům – aby mě ponížil kvůli tomu, co mám ráda.

Teď je mi o pár let víc a pořád si pamatuju ten večer do detailu. Někdy přemýšlím: Proč je pro některé rodiče tak těžké podpořit vlastní dítě? A kolik dětí asi zažívá to samé ticho doma jako já?

Co myslíte – je lepší mlčet a přežít to, nebo bojovat za sebe i za cenu konfliktu doma?