Máma odmítla tátu vidět, takže jsme Vánoce trávili odděleně. Jednoho dne jsem už nemohl dál mlčet.

„Ondro, dneska zase nechoď k tátovi. Prosím tě.“ Mámin hlas byl tichý, ale v očích měla slzy, které se snažila skrýt za hrnkem čaje. Bylo mi třináct a už jsem dávno pochopil, že mezi mámou a tátou je něco, co se nedá opravit. Ale proč bych kvůli tomu měl trávit Štědrý den jen s jedním z nich?

„Ale mami, vždyť je to táta. On taky chce být s náma. Proč nemůžeme být aspoň na Vánoce spolu?“ vyhrkl jsem, i když jsem věděl, že odpověď bude stejná jako vždycky.

„To nejde, Ondro. On… prostě to nejde.“

Zavřela oči a já věděl, že už se mnou nebude mluvit. V kuchyni vonělo cukroví, ale v srdci jsem měl prázdno. Brácha Petr seděl v pokoji a mlčky skládal model letadla. Věděl jsem, že ho to taky trápí, ale nikdy o tom nemluvil. Vždycky byl spíš mámin, já spíš tátův.

Táta bydlel jen o dvě ulice dál, v paneláku, kde bylo vždycky hlučno – rádio hrálo dechovku, v televizi běžel hokej a v kuchyni voněla smažená cibule. Když jsme tam s Petrem přišli, táta se smál, vyprávěl vtipy a dělal, že je všechno v pořádku. Ale já viděl, jak se mu třesou ruce, když nám naléval kofolu.

V devadesátých letech bylo všechno nějak rozbité. Táta přišel o práci v JZD, máma dělala prodavačku v Jednotě a peněz bylo málo. Všude se mluvilo o privatizaci, o tom, jak se všechno mění, ale doma jsme měli pořád stejné starosti – jak zaplatit nájem, co bude k večeři a proč už nejsme rodina.

Jednoho roku, bylo mi patnáct, jsem už nevydržel tu hru na dvě domácnosti. Bylo to těsně před Vánoci. Máma pekla vanilkové rohlíčky a já se díval z okna na zasněžené sídliště. Najednou jsem se zvedl a řekl: „Jdu za tátou.“

„Ondro, neblázni, je tma a zima!“ volala za mnou máma, ale já už byl na schodech. Srdce mi bušilo, když jsem zvonil u tátových dveří.

„No nazdar, kluku! Co tu děláš tak pozdě?“ Táta měl na sobě starý svetr a v ruce cigaretu.

„Tati, proč nemůžeme být na Vánoce spolu? Proč se s mámou nebavíte? Já už to nechci takhle.“

Táta se na mě dlouho díval. Pak si sedl na gauč a pokynul mi, ať si sednu vedle něj.

„Víš, Ondro, někdy se dospělí pohádají tak, že už to nejde vrátit zpátky. Ale to neznamená, že tě nemáme rádi. Ani já, ani máma.“

„Ale proč se aspoň na chvíli nemůžete sejít? Kvůli nám?“

Táta se rozplakal. Poprvé v životě jsem viděl, jak mu tečou slzy po tváři. Objali jsme se a já cítil, jak se mi ulevilo, ale zároveň jsem byl ještě víc zmatený.

Doma mě čekala máma s vystrašenýma očima. „Kde jsi byl?“

„U táty. Mluvili jsme spolu. Mami, já už nechci další Vánoce takhle. Prosím tě, aspoň na chvíli…“

Máma se rozplakala taky. Ten večer jsme seděli v kuchyni všichni tři – já, máma a Petr. Povídali jsme si dlouho do noci. O tátovi nepadlo ani slovo, ale vím, že máma přemýšlela.

Na Štědrý den jsem dostal největší dárek v životě. Máma řekla: „Ondro, zavolej tátovi, ať přijde na kafe.“

Nikdy nezapomenu na ten pohled, když se táta objevil ve dveřích. Byl nervózní, v ruce držel krabici s cukrovím a v očích měl strach. Seděli jsme u stolu, pili kafe a povídali si o všem možném – o škole, o tom, jak Petr vyhrál okresní přebor v šachu, o tom, jak máma dostala přidáno v práci.

Bylo to poprvé po pěti letech, co jsme byli všichni spolu. Nebylo to dokonalé, nikdo se nesmál nahlas, ale bylo to opravdové. Cítil jsem, že něco se změnilo.

Od té doby jsme Vánoce trávili společně. Ne vždycky to bylo snadné – někdy se máma s tátou pohádali kvůli hloupostem, někdy bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Ale byli jsme spolu.

Dnes je mi přes třicet a mám vlastní rodinu. Když se dívám na své děti, jak se hádají kvůli maličkostem, vzpomenu si na ty roky rozdělení. A říkám si: Stálo to za to bojovat za společné chvíle? Nebo jsem měl nechat minulost minulostí?

Co byste udělali vy? Má cenu snažit se o smíření i za cenu bolesti?