„Táta Našel Štěstí Jinde, Zatímco Máma Upadla do Temnoty: Byla to Jeho Vina?“

Jakubovy nejranější vzpomínky byly směsicí zmatku a smutku. Pamatoval si, jak se mámina noční košile přiléhavě držela její kostnaté postavy, její kdysi živé oči nyní matné a bez života. Většinu dní trávila ležením na gauči v obýváku a prázdně zírala na strop. Jakub nechápal, proč je máma vždycky tak smutná, ale věděl, že to má něco společného s tátou.

Na začátku 90. let nebylo duševní zdraví tématem rozhovorů v jejich malém městečku na Moravě. Lidé šeptali o Jakubově mámě, ale nikdo nenabídl pomoc nebo podporu. Jen předpokládali, že je líná nebo nevděčná. Jakubův táta naopak vypadal, že se mu daří. Měl novou práci, nové auto a nakonec i novou ženu v životě.

Jakubův táta se seznámil s Lindou v práci. Byla vším, čím jeho máma nebyla—společenská, veselá a plná života. Jakub nechápal, proč jeho táta potřebuje někoho jiného, když už měl rodinu. Ale jak měsíce plynuly, bylo jasné, že jeho táta je s Lindou šťastnější než kdy byl s Jakubovou mámou.

Jakubova máma si té změny také všimla. Stala se ještě více uzavřenou a téměř s nikým nemluvila. Její deprese se prohloubila a přestala se o sebe starat. Jakub přicházel domů ze školy a nacházel ji stále v noční košili, dům temný a tichý. Snažil se jí pomoci, ale byl jen dítě. Nevěděl, co dělat.

Jednoho dne si Jakubův táta sbalil věci a odešel. Přestěhoval se k Lindě a nechal Jakuba a jeho mámu za sebou. Jakubova máma na to nejprve nereagovala. Jen ležela na gauči a zírala na strop, jako by se nic nestalo. Ale jak dny přecházely v týdny, její stav se zhoršoval. Přestala jíst, přestala se koupat a úplně přestala vstávat z postele.

Jakub dělal vše pro to, aby se o ni postaral. Vařil jídla, která nejedla, uklízel dům, který nikdy nezůstal čistý, a snažil se držet krok se školními povinnostmi. Ale bylo to příliš mnoho na mladého chlapce. Cítil se jako by se topil v moři odpovědností a emocí, kterým nerozuměl.

Jednoho večera přišel Jakub domů a našel svou mámu v bezvědomí na gauči. Panika ho zaplavila, když volal 112. Záchranáři přijeli rychle a odvezli ji do nemocnice. Jakub seděl v čekárně s bušícím srdcem. Nevěděl, jestli jeho máma přežije.

Lékaři řekli Jakubovi, že jeho máma předávkovala své léky. Podařilo se jim zachránit její život, ale bude potřebovat intenzivní terapii a léčbu deprese. Jakubův táta se objevil v nemocnici s Lindou po boku. Vypadal znepokojeně, ale vzdáleně, jako by nevěděl, jak situaci zvládnout.

Jakub už nedokázal zadržet svůj hněv. „To je tvoje vina!“ vykřikl na tátu. „Opustil jsi nás! Udělal jsi ji takovou!“

Jeho táta se snažil vysvětlit, že nemohl zůstat v nešťastném manželství, že si také zaslouží být šťastný. Ale Jakub nemohl pochopit, jak může být tátovo štěstí za tak vysokou cenu.

Jakubova máma strávila několik měsíců v zařízení pro duševní zdraví. Dostala potřebnou léčbu, ale nikdy už nebyla stejná. Jiskra, která ji kdysi definovala, byla pryč a nahradila ji křehká skořápka ženy, která bojovala najít radost v čemkoli.

Jakub rychle dospěl po tom všem. Převzal více odpovědností doma a snažil se být co nejvíce pro svou mámu. Ale bolest z tátovy zrady nikdy úplně nezmizela. Nesl si ji s sebou do dospělosti a vždy přemýšlel, jestli by věci mohly být jiné.

Na konci nebyly žádné jednoduché odpovědi. Byla to tátova vina? Možná. Ale život je málokdy tak jednoduchý. Lidé dělají rozhodnutí a ta rozhodnutí mají důsledky—někdy devastující.