Šedé oči po otci: Návrat, který bolí

„To je on,“ zašeptala mamka a její hlas se mi zaryl do kůže jako ledová sprcha. Stála jsem na nádraží v Pardubicích, v ruce svírala kytici růží, které jsem koupila cestou z práce. Bylo mi třicet a měla jsem pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Přede mnou stál muž, kterého jsem neviděla dvacet tři let. Můj otec.

„Ahoj, Kláro,“ řekl a jeho hlas byl hlubší, než si ho pamatuju. „Promiň, že jdu pozdě. Zapomněl jsem, že máš dneska narozeniny.“

Zůstala jsem stát jako přimražená. Všichni vždycky říkali, že mám jeho oči – šedé, jako hladina Sečské přehrady před bouřkou. Babča tvrdila, že i prsty mám po něm. Ale co z toho? Když odešel, bylo mi sedm. Nepamatuju si hádky, žádné rozbité talíře, žádné výčitky. Jen ticho a prázdné místo u stolu.

Maminka mě tehdy objímala a šeptala: „Tatínek musel odejít.“ Nikdy neřekla proč. Jen jsem si všímala, jak se jí v noci třesou ruce a jak dlouho sedává u okna. Doma jsme žili s babičkou a dědou v paneláku na Dubině. Každý den jsem čekala, že se vrátí. Každý den jsem doufala.

„Můžeme si sednout?“ navrhl teď otec a ukázal na lavičku před nádražím. Sedla jsem si vedle něj a najednou nevěděla, co říct. Tolik let jsem si představovala tohle setkání – jak mu vmetu do tváře všechno to ticho, všechny ty nevyřčené otázky.

„Víš…“ začal a nervózně si mnul ruce. „Nevím, co bych měl říct. Asi bych měl začít omluvou.“

„To je málo,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Dvacet tři let je moc dlouhá doba na omluvu.“

Podíval se na mě těma svýma očima – stejnýma jako mám já – a já v nich viděla únavu i lítost. „Já vím,“ zašeptal.

Vzpomněla jsem si na všechny ty dny ve škole, kdy ostatní děti vyprávěly o tátovi – jak je učil jezdit na kole, jak s nimi stavěl sněhuláka nebo je bral na fotbal. Já měla jen prázdné místo ve slohových pracích a ticho doma.

„Proč jsi odešel?“ zeptala jsem se konečně.

Zhluboka se nadechl. „Byl jsem zbabělec. S mámou jsme se hádali kvůli penězům, kvůli práci… Já byl pořád někde pryč, ona unavená z práce v nemocnici. Jednou jsme se pohádali tak, že jsem prostě odešel. Myslel jsem, že to bude lepší pro všechny.“

„A bylo?“

Mlčel.

Vzpomněla jsem si na babičku, jak mi večer před spaním četla pohádky a šeptala: „Tatínek tě má rád, jen je to složité.“ Jak moc jsem jí chtěla věřit! Ale když mi bylo patnáct a poprvé jsem dostala pětku z matiky, brečela jsem doma do polštáře a přála si, aby tu byl někdo, kdo by mi řekl: „To zvládneš.“

„Víš,“ pokračoval otec tiše, „já tě sledoval. Občas jsem tě viděl na hřišti nebo když jsi šla do školy. Nikdy jsem neměl odvahu přijít blíž.“

„Proč? Proč jsi nikdy nenapsal? Neposlal pohled? Nic?“

„Bál jsem se,“ přiznal. „Bál jsem se tvé mámy i toho, co bys mi řekla ty.“

Cítila jsem v sobě vztek i smutek zároveň. Tolik let čekání a on tu teď sedí a říká jen: „Bál jsem se.“

„Víš vůbec něco o mém životě?“ zeptala jsem se ho ostřeji, než jsem chtěla.

Pokrčil rameny. „Vím, že jsi vystudovala pedagogickou školu. Že pracuješ v mateřské školce na Dubině. Že máš ráda čokoládovou zmrzlinu a že jsi byla dvakrát v Chorvatsku s kamarádkami.“

Zarazilo mě to. Jak to ví?

„Občas jsem mluvil s babičkou,“ přiznal tiše.

Najednou mi došlo, proč babička vždycky věděla všechno dřív než já – proč mi občas dala peníze na školní výlet nebo koupila přesně tu knížku, kterou jsem si přála.

„A proč jsi nikdy nepřišel?“

„Nevěděl jsem jak.“

Seděli jsme vedle sebe a kolem nás proudili lidé – spěchali domů z práce nebo na vlak do Prahy či Hradce. Pro ně jsme byli jen dva cizí lidé na lavičce.

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy mě mamka držela za ruku při zápisu do školy nebo když mě utěšovala po prvním rozchodu s Honzou ze třídy vedlejší školy. Na všechny ty chvíle, kdy tu nebyl.

„Víš,“ řekla jsem nakonec tiše, „já už tě nepotřebuju jako tátu. Potřebovala jsem tě tehdy. Teď už mám svůj život.“

Přikývl a v očích měl slzy.

„Ale možná bychom mohli začít znova… třeba jako dva dospělí lidé?“ navrhl opatrně.

Dlouho jsem mlčela. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství bez otce i na všechny ty chvíle samoty.

„Možná,“ řekla jsem nakonec. „Ale bude to trvat.“

Usmál se smutně a já v jeho úsměvu poznala sama sebe.

Když jsme se loučili, podal mi ruku a já ji přijala. Bylo to poprvé za dvacet tři let.

Cestou domů jsem přemýšlela: Může člověk odpustit něco takového? A co vlastně znamená rodina? Je to krev – nebo ti, kdo s námi zůstávají i ve chvílích největší bolesti?