„Proč mi můj syn řekl, že nejsem pozvaná na jeho svatbu“

Když bylo Jakubovi pouhých 5 let, jeho otec nás opustil. Bylo to chladné prosincové večer a venku hustě sněžilo. Pamatuji si ten výraz na Jakubově tváři, když sledoval, jak si jeho otec balí věci a odchází beze slova. Od toho okamžiku jsme byli jen my dva proti celému světu.

Vychovávat Jakuba sama nebylo snadné. Musela jsem pracovat na dvou místech, abychom vyšli s penězi. Přes den jsem pracovala jako recepční v místní advokátní kanceláři a v noci jsem uklízela kanceláře v centru Prahy. Byly dny, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál, ale myšlenka na Jakuba mě držela nad vodou. Chtěla jsem se ujistit, že se nikdy necítí ochuzený nebo nemilovaný.

Brala jsem si volno z práce, kdykoli to bylo možné, abych trávila čas s Jakubem. Chodili jsme do parku, navštěvovali zoo a měli filmové večery doma. Dělala jsem vše pro to, aby měl šťastné dětství, i když to znamenalo obětovat svůj vlastní osobní život. Nebyl čas na randění nebo společenský život; moje pozornost byla zaměřena pouze na Jakuba.

Jak Jakub rostl, stal se nezávislejším. Ve škole vynikal a snadno si nacházel přátele. Byla jsem tak hrdá na mladého muže, kterým se stával. Ale jak vstoupil do dospívání, náš vztah se začal měnit. Začal trávit více času s přáteli a méně času se mnou. Chápala jsem, že je to přirozená součást dospívání, ale přesto to bolelo.

Když Jakub potkal Annu na vysoké škole, byla jsem za něj šťastná. Byla to milá dívka, která ho očividně činila velmi šťastným. Chodili spolu několik let, než se zasnoubili. Byla jsem nadšená, když mi Jakub oznámil tu novinu a nemohla jsem se dočkat, až pomůžu s plánováním svatby.

Ale pak jednoho večera přišel Jakub do mého bytu s vážným výrazem ve tváři. Posadil mě a řekl mi, že se s Annou rozhodli mě na svatbu nepozvat. Srdce mi kleslo, když jsem poslouchala jeho slova. Vysvětlil mi, že chtějí malý, intimní obřad jen s několika blízkými přáteli a rodinnými příslušníky.

Snažila jsem se zadržet slzy, zatímco Jakub pokračoval v mluvení. Ujišťoval mě, že to není osobní a že přijdou druhý den strávit čas se mnou. Ale jeho slova jen málo zmírnila bolest, kterou jsem cítila v srdci.

Tu noc jsem ležela v posteli a stále dokola si přehrávala náš rozhovor v hlavě. Jak mohl můj vlastní syn nechtít mě na své svatbě? Po všem, co jsem pro něj udělala, takhle mi to oplácí? Ta bolest a zrada byly téměř nesnesitelné.

Druhý den přišli Jakub a Anna podle slibu. Strávili jsme spolu odpoledne, ale ve vzduchu bylo nevyřčené napětí. Snažila jsem se nasadit statečnou tvář kvůli nim, ale uvnitř jsem se rozpadala.

Jak týdny plynuly, bylo pro mě stále těžší být kolem Jakuba a Anny. Pokaždé, když jsem je viděla, připomínalo mi to fakt, že nejsem vítaná na jejich svatbě. Bylo to jako neustálý políček do tváře.

V den jejich svatby jsem zůstala doma sama. Nemohla jsem se přinutit dělat nic jiného než sedět na gauči a plakat. Ta bolest z toho, že nejsem u tak důležitého okamžiku v životě mého syna, byla nesnesitelná.

Na konec měli Jakub a Anna svůj malý intimní obřad beze mě. Náš vztah už nikdy nebyl stejný od toho dne. Pouto, které jsme kdysi sdíleli, bylo nenapravitelně poškozeno a nemohu si pomoci přemýšlet o tom, jestli se věci někdy vrátí do starých kolejí.