„Jen ty je můžeš udržet na uzdě,“ říká syn otci

V srdci rušné příměstské čtvrti v Praze se nacházel park, který byl pro rodiče jak útočištěm, tak bojištěm. Bylo to místo, kde děti mohly uvolnit svou neomezenou energii a kde si rodiče mohli na chvíli odpočinout, nebo se o to alespoň pokusit. Pro Tomáše, svobodného otce dvojčat, byl park místem jak obav, tak nutnosti.

Každou sobotu ráno brával Tomáš své sedmileté dvojčata, Jakuba a Matěje, do parku. Chlapci byli jako přírodní síla s energetickými hladinami, které se zdály popírat fyzikální zákony. Běhali rychleji než vítr, šplhali výš, než bylo bezpečné, a křičeli hlasitěji než ostatní děti kolem. Jejich kousky často přitahovaly pozornost ostatních rodičů, někteří se bavili, jiní méně.

„Tati, podívej se na mě!“ křičel Jakub z vrcholu prolézačky, zatímco Matěj byl v polovině stromu a usmíval se jako kočka Šklíba. Tomášovi bušilo srdce, když se snažil mít oba na očích současně. Bylo to jako žonglovat s hořícími pochodněmi při jízdě na jednokolce.

Ostatní rodiče v parku už Tomáše a jeho chlapce poznávali. Někteří nabízeli soucitné úsměvy, zatímco jiní si mezi sebou šeptali a vrhali na něj odsuzující pohledy. Tomáš si na to zvykl, ale neznamenalo to, že by to bylo snazší.

Jednu sobotu se situace zhoršila. Park byl neobvykle přeplněný rodinami užívajícími si teplý jarní den. Jakub a Matěj byli ve vzácné formě, jejich energetické hladiny se zdály být zdvojnásobeny přítomností tolika potenciálních kamarádů na hraní.

Když se Tomáš snažil držet s nimi krok, všiml si skupinky mladších dětí tiše si hrajících s hračkami u pískoviště. S hrůzou sledoval, jak se Jakub a Matěj řítí k nim, nevědomí chaosu, který se chystají způsobit.

„Kluci, zpomalte!“ křičel Tomáš, ale bylo už pozdě. Dvojčata narazila do skupiny jako pár malých tornád, posílajíc hračky létající a děti rozprchávající se všemi směry. Zděšené děti začaly plakat a jejich rodiče spěchali je utěšit.

Tomášova tvář zrudla rozpaky, když spěchal omluvit se. „Omlouvám se,“ opakoval stále dokola, snažíc se posbírat rozházené hračky a uklidnit rozrušené děti. Ostatní rodiče byli zdvořilí, ale zjevně podráždění, jejich oči vyjadřovaly směs soucitu a podráždění.

Po tom, co se zdálo jako věčnost, se Tomášovi podařilo dostat své chlapce ze situace a odvést je do klidnějšího kouta parku. Klekl si před ně a snažil se udržet klidný hlas navzdory své frustraci.

„Kluci, musíte být opatrnější,“ řekl pevně. „Nemůžete jen tak vbíhat do lidí.“

Jakub a Matěj na něj pohlédli s širokýma očima, jejich předchozí nadšení nahrazeno pocitem viny. „Promiň tati,“ zamumlal Matěj a kopal do země botou.

Tomáš si povzdechl a rozcuchal jim vlasy s láskou navzdory své vyčerpanosti. „Vím, že jste. Jen si to zkuste příště pamatovat.“

Když ten den opouštěli park, Tomáš nemohl setřást pocit nedostatečnosti, který ho přepadl. Miloval své chlapce víc než cokoli na světě, ale jejich zvládání mu někdy připadalo jako nepřekonatelná výzva. Přemýšlel, jestli dělá dostatek, jestli není příliš shovívavý nebo příliš přísný.

Tu noc, když ukládal Jakuba a Matěje do postele, podívali se na něj ospalýma očima. „Tati,“ řekl tiše Jakub, „jen ty nás dokážeš udržet na uzdě.“

Tomáš se slabě usmál nad synovými slovy, ale uvnitř pocítil záchvěv pochybností. Přál si, aby tomu mohl sám věřit.