Náš dům, naše pravidla: Jak jsme s Terezou postavili domov bez koruny od rodičů

„Proč si prostě nevezmete půjčku od nás? Vždyť to dělají všichni!“ slyšel jsem z kuchyně hlas svého otce, když jsem se ráno probouzel v našem malém podnájmu na okraji Plzně. Tereza seděla u stolu, v ruce hrnek s kávou, oči zarudlé po další bezesné noci. „Nechci být nikomu nic dlužná, tati,“ odpověděla tiše do telefonu. Věděl jsem, že ten rozhovor bude bolet. Už týdny jsme odmítali jakoukoliv finanční pomoc od rodičů – její i mých. Chtěli jsme si postavit dům sami, bez cizích peněz, bez dluhů vůči rodině.

Když Tereza položila telefon, chvíli jen mlčky seděla. „Zase mi říkali, že jsme blázni,“ zašeptala. Přisedl jsem si k ní a chytil ji za ruku. „My to zvládneme. Vždycky jsme všechno zvládli.“ Ale v hloubi duše jsem si nebyl jistý. Každý den byl boj – s hypotékou, s úřady, s nedostatkem času i sil.

Začalo to před dvěma lety. Seděli jsme na lavičce v Borském parku a snili o vlastním domě. „Nebudeme jako ostatní,“ řekla tehdy Tereza rozhodně. „Nechci slyšet do smrti: ‚Tohle je díky nám!‘“ Přikývl jsem. Moji rodiče byli zvyklí všechno řešit penězi. Její zase věřili, že mladí bez pomoci nic nedokážou. Ale my jsme chtěli něco jiného – vlastní cestu.

První měsíce byly plné nadšení. Každou volnou chvíli jsme trávili na pozemku, který jsme koupili za všechny úspory. Kopali jsme základy vlastníma rukama, půjčovali si nářadí od sousedů, večer padali únavou do postele. Kamarádi nám říkali, že jsme blázni. „Proč si to děláte tak těžké?“ ptal se Petr, můj nejlepší kamarád. „Protože chci jednou říct svým dětem: To jsme postavili my,“ odpověděl jsem.

Jenže nadšení brzy vystřídala únava a frustrace. Materiál zdražil, stavební firma nás dvakrát nechala ve štychu. Jednou v noci jsem seděl v autě před rozestavěným domem a brečel vzteky. Tereza mě našla až po hodině. „Nevzdáme to,“ řekla pevně a objala mě.

Rodina nám to neusnadňovala. Každá návštěva končila hádkou. „Tohle nemá cenu! Stejně to nedoděláte!“ křičela moje máma, když viděla rozkopaný pozemek a naše špinavé ruce. Terezin otec nám nabízel peníze skoro každý týden. „Jen si vezměte těch dvě stě tisíc! Vždyť je to pro vaše dobro!“ Ale my jsme odmítali.

Začali jsme se hádat i mezi sebou. Jednou jsem v afektu práskl dveřmi a odešel na celý večer do hospody. „Jestli ti na tom tak záleží, klidně si ty peníze vezmi! Já už nemůžu!“ křičela Tereza. Ale ráno jsme si sedli ke stolu a znovu si připomněli, proč to všechno děláme.

Byly i hezké chvíle – když jsme poprvé postavili střechu a pršelo jen venku, ne dovnitř; když jsme si dali první večeři na holé podlaze obýváku; když nám sousedka přinesla koláče a popřála hodně štěstí.

Ale největší zkouška přišla loni v zimě. Tereza přišla o práci a já měl úraz na stavbě – zlomená ruka znamenala měsíce bez příjmu. Úspory mizely rychleji než sníh na jaře. Tehdy jsem poprvé vážně uvažoval, že zavolám tátovi a požádám o pomoc.

Seděli jsme spolu u stolu, v bytě byla zima a ticho tížilo víc než mráz za oknem.

„Co když to fakt nedáme?“ zeptala se Tereza tiše.

„A co když jo?“ odpověděl jsem a poprvé po dlouhé době se usmál.

Začali jsme hledat brigády – já rozvážel pizzu po večerech, Tereza uklízela kanceláře. Každou korunu jsme obraceli dvakrát. Přesto jsme se nevzdali.

Na jaře se vše začalo obracet k lepšímu. Tereza našla novou práci v knihovně, já mohl zase na stavbu. Pomalu jsme dokončili koupelnu, položili podlahy a zasadili první strom na zahradě.

Když jsme se loni v létě konečně nastěhovali do našeho domu, stáli jsme spolu v prázdném obýváku a drželi se za ruce. Venku svítilo slunce a já měl pocit, že poprvé po letech opravdu dýchám.

Rodiče přišli na návštěvu až po několika týdnech. Máma se rozhlížela po čistém domě a mlčky přikývla. Terezin otec nám podal ruku a poprvé řekl: „Jsem na vás pyšný.“

Dnes večer sedím na terase, dívám se na západ slunce a slyším smích Terezy z kuchyně. Vím, že to nebylo jednoduché – ale stálo to za to.

Někdy si říkám: Kde bychom byli, kdybychom tehdy povolili? Byli bychom šťastnější? Nebo bychom celý život poslouchali: ‚Tohle je díky nám‘? Co byste udělali vy?