„Synu, prosím, navštěvuj mě občas,“ prosila matka s hořkostí

Jan seděl ve svém autě a zíral na starý, ošuntělý dům, ve kterém vyrostl. Barva se loupala a zahrada, kdysi plná květin, byla nyní zanedbaná. Neviděl svou matku, Marii, už měsíce. Život se stal vírem práce, společenských povinností a osobních zájmů. Ale dnes si konečně našel čas.

Když vystoupal po vrzajících schodech, zaplavily ho vzpomínky na dětství. Dveře se otevřely dřív, než mohl zaklepat, a tam stála Marie, její tvář se rozzářila směsicí radosti a smutku.

„Jane, můj drahý chlapče,“ řekla, její hlas se třásl. „Je to tak dlouho.“

„Ahoj, mami,“ odpověděl Jan, nuceně se usmál. „Promiň, byl jsem zaneprázdněný.“

Marie ho vedla do obývacího pokoje, kde vzduch naplňovala známá vůně levandule. Posadili se a na chvíli zavládlo nepříjemné ticho.

„Jak se máš, mami?“ zeptal se Jan, aby prolomil napětí.

„Ach, víš, jak to chodí,“ řekla Marie, její oči se leskly. „Jen tě postrádám. Jak bych tě mohla nemít ráda, můj drahý? Jsi můj jediný syn a chybíš mi pořád.“

Jan si povzdechl. „Mami, je mi už třicet devět let. Mám svůj vlastní život.“

„Vím, vím,“ řekla Marie, její hlas zněl hořce. „Ale je to příliš, abych tě občas viděla? Jen abych viděla tvou tvář, slyšela tvůj hlas?“

Jan se odvrátil, pocit viny ho sžíral. „Není to tak jednoduché, mami. Práce je náročná a mám povinnosti.“

„Povinnosti,“ zopakovala Marie, její hlas se lámal. „A co tvá povinnost k rodině? Ke mně?“

Jan cítil v krku knedlík. Vždycky byl ke své matce blízký, ale jak stárnul, vzdálenost mezi nimi se zdála narůstat. Přestěhoval se do města za lepšími příležitostmi, nechávaje Marii v malém městě, kde vyrostl.

„Mami, záleží mi na tobě,“ řekl Jan tiše. „Ale nemůžu tu být pořád.“

Mariiny oči se naplnily slzami. „Rozumím, Jane. Jen bych si přála, abys mě navštěvoval častěji. Stárnu a nevím, kolik času mi ještě zbývá.“

Jan pocítil záchvěv smutku. Věděl, že jeho matka je osamělá, ale nevěděl, jak překlenout propast, která se mezi nimi vytvořila. Natáhl se a vzal její ruku, cítíc křehkost jejích prstů.

„Budu se snažit, mami,“ řekl, jeho hlas se chvěl emocemi. „Budu se snažit tě navštěvovat častěji.“

Marie se slabě usmála. „To je vše, co žádám, můj drahý. Jen občas přijď za mnou.“

Strávili odpoledne vzpomínáním na minulost, sdíleli příběhy a smích. Ale jak se slunce začalo sklánět, Jan věděl, že je čas odejít. Pevně objal svou matku, slibujíc, že se brzy vrátí.

Když odjížděl, nemohl se zbavit pocitu neklidu. Dal slib, ale hluboko uvnitř věděl, že bude těžké ho dodržet. Život měl způsob, jak ho táhnout různými směry, a obával se, že jeho návštěvy zůstanou vzácné.

Uplynuly měsíce a Jan se ocitl pohlcený nároky své kariéry a osobního života. Často na svou matku myslel, ale vždy se našlo něco, co mu bránilo v návštěvě. Říkal si, že pojede příští víkend, nebo ten další, ale návštěvy se nikdy neuskutečnily.

Jednoho dne Jan obdržel telefonát od souseda z rodného města. Marie onemocněla a byla v nemocnici. Panika ho zachvátila, když se k ní spěchal, ale když dorazil, bylo už pozdě. Marie zemřela, její poslední chvíle strávila v osamění.

Jan stál u jejího lůžka, slzy mu stékaly po tváři. Selhal jí a tíha jeho zlomeného slibu ho drtila. Příliš pozdě si uvědomil, že čas je vzácná komodita a on ho promarnil.

Když opouštěl nemocnici, Jan slíbil, že bude ctít památku své matky tím, že bude vážit vztahy, které jsou nejdůležitější. Ale lítost, že nebyl tam pro Marii, ho bude pronásledovat po zbytek jeho života.